Maphia Horse

Náš tým

Lidé

Maphia

Maphia

Už jako dítě jsem milovala zvířata a trávila s nimi každou volnou chvíli mého života. Vyrůstala jsem v pejskařské rodině, ale vlastního psa jsem povoleného neměla. Tak jsem si půjčovala po vesnici cizí psy a cvičila je. Kromě kynologie jsem pak propadla i mushingu (sportu psích spřežení) a zapřahala nejrůznější rasy do provizorních spřežení.

Ke koním jsem se dostala jen vyjímečně a využila každou možnost se na nich svézt. O nějakém výcviku jsem si mohla leda nechat zdát. Občas mi někdo dal nějakou radu, občas jsem se náhodně dostala i na nějaký trénink, ale nejčastěji moje ježdění probíhalo tak, že mi někdo dal koně a děj se vůle boží. Takže jsem měla celkem volnou ruku a zároveň žádný ucelený přísun informací. Učili mě prostě koně samotní a já stále víc toužila mít koně vlastního.

Po tom co jsem si pořídila psa, pak dva, pak čtyři... jsem se rozhodla celkem neuváženě koupit i koně. Říkali mi, že koně nikdy mít nebudu, protože je to náročné a nákladné. A tak ho mám. Je to nákladné a náročné, ale stojí to za to. :D

Stále se učím a čím více toho vím, tím více si uvědomuji jak toho vím málo.

Jsem tvůrce her a těchto stránek. Jsem snílek, optimista s obřím nadšením pro věc. Věřím, že sny se mají žít, dokud žít můžeme, protože až jednou budeme chtít už to třeba nebude možné...

Tas

Tas

Tas se ke koním nedostával ani tak složitě, klikatě a rozhodně jako většina. Než mě potkal věděl o koních jen to, že mají v každém rohu jednu nohu a kterému konci nabídnout cukr. Nikdy nesnil o životě mezi koňmi, nedokáže dodneška popsat rozdíl mezi ryzákem a hnědkou a ani já nepředpokládala, že by se koním někdy věnoval víc, než jako má opora při závodech.

Nicméně jak za mnou jezdil, díval se a hlavně poslouchal jak trénuji, tím se o koních začal více dozvídat. Jednoho dne po trénicích jsem mu navrhla, že by si mohl zkusit na nějakého sednout, po chvilce váhání souhlasil. Bylo vidět, že na koni nikdy neseděl a nejistota z něj čišela na sto honů. Ale dokázel zúročit to, co předtím slyšel a ukázalo se, že je vlastně docela přirozený talent, máloco mu je potřeba vysvětlit vícekrát, o koních si toho hodně nastudoval a dál mě chodí na tréninky poslouchat.

Říká se, že nejkrásnější pohled je z koňského hřbetu a Tas už na to přišel také (prý je ještě umocněn když jedu před ním a může se na mě dívat :D) Od toho prvního sednutí na koně využil každou možnost se projet, nebo i jen být u koní. Dokonce i když já bych po ránu ještě vyspávala jeho nadšení mě nutilo vstát a jet na vyjížďku.

Během půl roku si stihl dvakrát zlomit ruku při pádu z koně a ani totp jej neodradilo od ježdění - vlastně hned po prvním pádu, ihned po návratu z neocnice se rozhodl ke koupi vlastního koně - Mergena. Ví, že dokud budeme spolu (a to bude napořád!), bude i s koňmi a ti jsou a budou i velká součást našich životů.

Koně

Akičita (Dárek)

Dárek

Akičita znamená "bojovník" a to on rozhodně je! Začátky nebyly tak úplně jednoduché. Ani já ani Dárek jsme neměli moc zkušeností a tak to dost skřípalo. Oba jsme velmi tvrdohlaví, ale nakonec jsme našli společnou řeč a překonali všechny překážky. Dárek se mu začalo říkat právě proto, že to býval pěkný "dáreček". Teď je to naopak "dar" z nebes.

Dar je typickým představitelem svého plemene. Svéhlavý, houževnatý kůň, pohybující se s naprostou suverénností i v těžkém terénu. Je velmi chytrý a nebude plnit tupé příkazy stále a stále dokola. Za správnou motivaci je ale ochotný dělat neskutečné věci. Někdy je těžké s ním vyjít, protože stále zkouší mou trpělivost, ale vždy, když mě pak lehounce šimrá čumáčkem, položí hlavu na rameno a odpočívá, či se mi snaží naznačit kde přesně potřebuje podrbat, nejde se na něj zlobit.

Přesto, že lidi má rád (hlavně když mají plné kapsy dobrot), umí se o sebe postarat sám. Ve stádě vychází naprosto se všemi koňmi, je kamarádský a zdravě sebevědomý. Je to kůň s názorem, na kterého se mohu absolutně spolehnout a důvěřovat mu. Malý koník s obřím srdcem :).

Dárkovy závodní úspěchy

Vypíšu jen ty největší, protože malých úspěšných hobíček máme za sebou opravdu hodně :)

Mergen

Mergen

Mergen znamená "čarostřelec". Je to krásný černý koník. Tasův první kůň, kterého si pořídil hned po tom co si při pádu z koně zlomil ruku.

Na začátku to bylo pěkné kvítko. Možná by to mnohé zájemce odradilo, ale nám učaroval. Věděli jsme, že to bude naprosto skvělý kůň a také se jím stal. Učení mu jde opravdu rychle. S trochou trpělivosti pro člověka udělá cokoliv oč ho požádá. Přesto to není žádné ořezávatko, má svůj názor, ale není zákeřný. Je velmi trpělivý i k začátečnickým chybám, přesto vyškolí když je třeba.

Je velmi klidný, moc věcí ho nerozhodí. Snad jen když mu někam odchází jeho milovaná kobylka. Je to takový milovník a kobyly milují jeho. Ve stádě je to šéf, k lidem naopak mazlík. Naprosto miluje drbání v uších.

Psi

Aequitas Arqeva (Vita)

Vita

Vitu mám od štěňátka, byla mým velkým snem. Je to úžasná dáma, naprosto samostatný, milý a mazlivý pes. Chodí už dlouho víceméně na volno. Poslouchá svým vlčím způsobem, mohu ji pustit mezi lidi, děti, psy, koně i jiné domácí zvářectvo a mám jistotu že neudělá nic špatného.

Složila několik zkoušek, účastnila se závodů, ale bylo vidět, že to není to, co by ji naplňovalo. Na figuranta první dva roky koukala s nezájmem a nepochopením proč tam ten šašek pořád trdluje. Pamlsky jí moc nezajímaly ani když zůstala celkem hladová, takže poslušnosti záležely ryze na tom zda chce, nebo zrovna ne. Je neskutečný stopař, ale bohužel také jen když se jí chce, takže ani ve stopařině se nám nedařilo, protože vždy na zkouškách dělala, že nikdy žádnou stopu nešla.

Seznam zkoušek, které jsme nakonec zvládli:

Zkusili jsme tedy další sport – mushing. Jenže ani tady jsem moc nepochodila, protože přece mě moje vlčí dáma nebude tupě tahat. Nakonec dělala spíš spolehlivou brzdu než pomoc do spřežení.

Tak jsem to se sportem vzdala a koupila si koně, že budem jezdit spolu do lesa. Jo a to jí dost baví do teď. Válení se v posteli a běhání po lese, to by jí šlo.

Často ji lidé označují za nejúžasnější čévo na světě. Pro mě tedy rozhodně je. :)

Satan a Démon

Satan a Démon

Satan a Démon jsou psiska z útulku. Vzala jsem si je už starší, protože byli krásní, saňoví psi a já s nimi chtěla běhat ve spřežení. Tak jsem si splnila sen a udělala život dvěma psím duším o něco zajímavějším. Byli v útulku již pět let a dostali se tam z množírny odkud je zachránili.

Ze začátku byli hodně plaší, na zahradě je nebylo možné chytit ani s nimi moc manipulovat, ale jak šel čas, tak jsme si na sebe zvykli. V podstatě jsem je celý život ničemu zásadnímu nenaučila. Troufla jsem si je pustit na volno a zavolat (nikdy mi neutekli), ale to byl vrchol jejich vycvičenosti. Doted neumí ani povel "sedni".

Zato v zápřahu jsou skvělí. Na začátku sice běhali spíše od patníku k patníku a místo tahání věčně něco čuchali, ale netrvalo dlouho a hned věděli co se po nich chce. Odzávodili si pár malých závodů a bylo vidět jak jsou spokojení.

Jsou to neskutečně vděční psi, skvělí společníci, nenároční a přesto všechno co si zažili milující společnost lidí. Satan je věčné štěně, pořád běhá a skáče. Má neustále pozitivní výraz. Démon je naopak takový kliďas, někdy až mrzout. Když si lehne, často si dává packu přes packu jako pravý pán.

Nejde je nemilovat a i když některé chvíle byly těžké, jsem nakonec ráda, že se naše cesty zkřížily.

Ostatní

Piko

Piko

Náš asi nejmenší člen týmu pavouk Piko. Vždycky jsem měla ráda sklípkany a tenhle druh je mi nejsympatičtější svou mírnou povahou a krásnou černou barvou.

Dlouho se mi ho nedařilo sehnat, až pak se konečně někomu vylíhli a dokonce ne úplně daleko. Váže se k tomu taková lehce vtipná historka, která objasňuje i jeho jméno.

Večer za deště po trénincích jsem si pro něj jela od koní. Celá od bahna, tepláky, mikina přes hlavu, taková normálka ale repre to moc není. Kluk, který pavouka prodával, nebyl moc příjemný, vylezl před barák, ani se na mě pořádně nepodíval, sbalil peníze a do ruky mi vrazil krabičku s pavoukem. Já překvapená jak je ten pavouček maličký, jsem takovým vysokým hláskem vyjekla: „jééé to je ale piko pavouček!“.

Kluk se divně zatvářil a odešel. Já odjela.

V tom mi přišla zpráva, že se mi moc omlouvá, že až když mě slyšel, tak si uvědomil, že jsem holka. Že si celou tu dobu z naší konverzace myslel že jsem kluk a ještě navíc Slovák! A že prý nenávidí Slováky!

Tak jsem dostala ještě i piko-cvrčky, které normálním lidem dává ale Slovákům ne :D

Pavouček už rozhodně není pikomalej, ale Piko se mu říká pořád.

Nia

Nia

Nia je papoušek, který ke mě přišel maličko náhodou. Ač jsem si papouška přála, ne úplně teď a né tohodle.

Tak nějak letmo jsem se poohlížela po ručně dokrmených miminech nějakého odolného papouška, který zvládne i zimu a změny teplot. Počítala jsem, že někdy za půl roku, až budeme už mít bydlení by to šlo. Jenže paní chovatelka mi napsala ať se přijedu podívat, že tam má pár mladých, které si chtěla nechat do chovu, ale už jich má příliš a že si třeba vyberu už teď. Poslala mi fotky a jeden modrý se mi opravdu líbil, to je přesně ten kterého chci!

A tak jsem jela na 2hodinový výlet kouknout na papouška. Chovatelka na stůl položila krabici, kde byli tři mláďátka. Dvě ještě napůl opelichaná, celý zelený, pak zelená Aqua a jedno o týden starší už maličko zapeřené více domodra. Ten Aqua byl největší živel, hned vykukoval přes krabici a zajímal se o mě. Ale já si přece jela pro toho vysněného modrého papouška! Navíc už nebyl tak opelichaný. Když přišla chovatelka se smlouvou a chtěla po mě konečné resumé jaký by se mi tedy líbil, už jsem skoro řekla že chci toho modrého, když v tom se Nia v barvě zelená aqua, vyškrábal přes krabici a vlezl mi pod mikinu. Když jsem ho chtěla vrátit zuby nehty se mě držel jako bych mu snad brala nejoblíbenější hračku... tomu nešlo odolat!

Vybral si mě, tak doufám, že alespoň ocení ten akční život, který ho se mnou čeká!