Maphia Horse

Blog

Pár mých myšlenek k zamyšlení a inspiraci. Myšlenky jdou v čase, k některým se ráda vracím u jiných pozoruji, jak se s přibývajícícmi zkušenostmi mění. Je to vzrušující cesta na které se dozvídám, že čím víc doho vím, tím toho vím méně. Více myšlenek a příběhů z našeho života je na facebooku.

Facebook blog

Blog:

Nikdy nic nebude perfektní

Nikdy nic nebude perfektní, je prostě třeba být v pohodě s tím co je teď a nehnat se za dokonalostí. Nechat věci prostě plynout a odolat té touze stihnout a mít vše. Mě pomáhá si vždy uvědomit, že se beze mě svět nezastaví, že i když já nebudu vše půjde dál, nejsem nenahraditelná a netočí se kolem mě svět abych vše musela zvládnout. Pro mě osobně je to opravdu hodně těžké, často dělám hodně věcí naráz a všechny chci tak moc stihnout a mít zvládnuté, že zapomínám na to, že čím víc toho stihnu, tím víc toho přijde. Je to jako s penězi, čím víc jich máte, tím nejste bohatší, ale tím víc jich prostě utratíte. Tak často slýchám jak někdo nemá čas, jak je unavený protože musí to a to a to... uvědomuji si, že mezi ně patřím také. Také moc dobře vím, že nic z toho nezmění sebedelší dovolená, ale pouze změna myšlení a životního stylu. Můžeme říct že to nejde, nebo že s tím začneme zítra, ale pojďme začít hned - měnit návyky a svůj život. Já začnu třeba tím:

Dokud budeme úspěšně ignorovat sami sebe, nikdy nemůžeme být s našimi koňmi rovnocenní partneři...

Neviditelný trénink

Lidi mají pocit, že musí pořád něco dělat, někam spěchat, něco stihnout. S koňmi pak že trénink musí být akční, náročný a že se toho musí za jednu lekci hodně protrénovat. Jenže někdy je to celé jinak. Pro koně jsou často náročné věci, které pro nás vypadají jednoduše. Třeba zůstat v klidu stát, doopravdy v klidu, uvolněně a cítící se s námi dobře. A tak můj trénink někdy vypadá tak, že stojíme spolu a řešíme věci hluboko uvnitř. Nic se neděje a přesto tak mnoho. Mnoho v duši koně i v té mé. Učím koně a kůň učí mě. Učí mě být teď a tady, nespěchat, vnímat krásy každičkého okamžiku, být sama sebou, neklást na sebe nároky a nechat věci plynout, přijímat to co přichází takové jaké to je i odpočívat v hektickém koloběhu života. Učí mě toho tolik a já jeho "jen stát".

Mám ráda tyhle chvíle, cením si těchto tréninků ze kterých "vytrénovaní" odcházíme oba.

O zodpovědnosti a bláznovstí

xx

"Nedovolím si s každým koněm vše, ale s každým můžu pracovat tak abych si vše mohla dovolit."

Občas slýchám, že jsem praštěnej blázen, že dělám nebezpečné věci, že se vůbec nebojím, mám velkou odvahu a haldu štěstí. Často proto, že jezdím bez sedla a bez ničeho, jezdím rychle, jezdím těžkým terénem, za špatného počasí i v noci atd.

Někdo to možná obdivuje, jiný zavrhuje, to je fuk. Protože já to celé vnímám úplně jinak… Možná někoho zklamu, protože nejsem ani blázen ani zázrak přírody.

Celé to totiž není založeno na mé odvaze, bláznovství, štěstí, nebo hazardu se životem, ale spíše na dlouholeté práci, dřině na sobě i koních. Spoustě času, který věnuji přiježďování, pochopení a získávání oboustranné důvěry, sebevědomí a jistoty. To co dělám pak není hazard, ale jen výsledek práce, díky které si mohu dovolit běžet tryskem dostih po poli, protože svého koně vždy zastavím, mohu si dovolit crossit lesem, protože bude rychle a přesně reagovat na moje pokyny a je dlouhodobě trénován na pohyb v terénu, včetně kluzkého bahna a má skvělou rovnováhu, kterou stále zdokonaluji. Stejně tak si mohu dovolit lítat bez sedla, protože vím, že se mě nebude snažit shodit a protože mám dobrý balanc a také proto, že umím dobře a zavčasu seskakovat pokud je to třeba.

Nic z toho ale není zadarmo, stojí mě to spousty času, peněz a úsilí... a čeho jsem tím docílila?

-> Cítím se zodpovědně, ale vypadám jako totální magor. A to chceš!

PS: Věřím, že každý dokáže vše, v co věří že dokáže.

O strachu v nás i v koních

Na kurzu jsme řešili strach… koní i lidí. Otevřeně jsem řekla, z čeho mám strach já… vlastně by se dalo říct, že část strachu je i přiznat strach… Ono co si budeme povídat… přijede tolik lidí, celí v očekávání co se od toho svého "idola" naučí a hle idol jim řekne že není tak dokonalý a že taky má strach. Jenže mít strach je normální. Můj pohled na strach je celkem přátelský, vždy když ho mám vím, že mě učí, že se mnou kamarádí a že mě chrání abych neudělala nějakou hloupost.

Zajímavá myšlenka, kterou jsme probírali jen s pár přeživšími po skončení kurzu, je překonávání strachu ze situací, které se nestaly, ale stát by se mohly.

Někteří se bojí cválat, aby nespadli i přesto, že se jim to nikdy nestalo, bojí se sednout na koně, aby nezačal vyhazovat i přesto, že nikdy nevyhazoval. Zajímavé je, že se občas zbaví strachu právě tím, že se stane to čeho se báli. Skoro jako by se více báli toho očekávání, než toho, co se reálně stane.

Jednou s námi byla na vyjížďce holčina, která jela na našem Mergenovi (období Tasovy zlomené ruky). Bála se s ním běhat rychle natož na plný plyn i přesto, že se jí na něm, ani na jiném koni, nikdy nic nestalo a byla celkem dobrý jezdec. Na poli se stalo, že jiná slečna nezvládla svojí kobču a ta, jako nejrychlejší z nás, to vzala plnou parou vpřed – aneb prostě se urvala. Mergen to napral za ní (protože to byla jeho milovaná kobylka) a valil až za obzor pole (což jsem viděla poprvé a naposledy, že by s takovou vervou dokázal běžet tak dlouho , co on pro ty ženský neudělá). Když jsme k oněm dvěma utrhlým holčinám dorazili, ta ustrašená z rychlého běhu povídá: „Tolik jsem se bála, ale teď když se to stalo, tak se toho už vůbec nebojím.“ A od té doby s tím prostě nemá problém.

Jiný takový příběh se stal kdysá, mě osobně. Celý večer mě děsili, celý večer mluvili o kobyle, která vyzněla z vyprávění jako největší zabiják lidstva. Když jsem si ji na druhý den měla vzít a vyrazit bez sedla na parelce na vyjížďku měla jsem strach. Věděla jsem že vyhazuje, a chtěla si ji prvně zkusit na jízdárně než se vrhneme vstříc terénům. Naklusala jsem, celá ztuhlá, a nic se nestalo. Nacválala jsem, a nic se nestalo. Přesto ve mně víc a víc rostl strach a v hlavě jsem si představovala, jaké to asi bude až se mě pokusí shodit. Až to nakonec předvedla, hodila pár kozlů a já zůstala sedět. Nedovedete si představit jak to ze mě spadlo! Najednou jsem neměla strach, ale cítila jsem se sebejistá a v pohodě. Věděla jsem co dokáže a kdy to přijde a bylo to pro mě jasné a čitelné. Ne jen představa. Od té doby jsem na ní jezdila beze strachu a zaváhání a také už mi nikdy nezačala vyhazovat.

Určitě znáte mnoho jiných takových situací, kdy máte větší strach ze své představy než z toho, co se reálně může stát. Možná jste některé sami zažili a ani jste tomu nevěnovali příliš pozornosti.

Já vlastně také ne, ale pak mě napadlo, díky kurzu a dotazům jednoho z diváků. Mohou to stejně tak vnímat koně? Mohou se něčeho bát jen proto, že si vytváří doměnku o tom co se může stát? Může to být důvod „zázračných“ zlepšení v chování koně? Kdy se kůň bojí třeba projíždějícího nákladního auta a potom co projede kolem ten strach prostě vymizí a nikdy dál už s tím problém nemá?

Nevím, ale další zajímavou myšlenkou je, kde je ta hranice mezi tím, že díky vhozením do situace které se bojíme, náš strach vymizí a kdy se naopak prohloubí… tenká hranice, kdy během pár vteřin lze tolik ublížit nebo pomoci.

Tréninkové plány vs. naslouchání koním

Pomalu, ale jistě se zase vracíme k našemu každodennímu trénováníčku. Je toho tolik co bych je všechny chtěla naučit, jsem celá natěšená do těch dynamických a akčních věcí. Říkám si jo, dneska se naučíme to a to a to a bude to boží protože se na to těšim. A ono je všechno jinak.

S Panem Černým jsme místo práce ve volnosti, obratů a přechodů stáli a většinu lekce nedělali takřka nic a přesto tak mnoho. Vracím se z5 a zkouším jiné možnosti jak mu říci, aby se nebál, ne jen na oko, ale doopravdy vnitřně a to je často o dlouhém čekání a pozorování a předávání nehmatatelných informací. Canta jsem chtěla naučit držet rytmus v mimochodu a nakonec jsme jen celou lekci stáli v pauze, párkrát se rozešli a zase zastavili abychom mohli dál stát. S Dárečka jsem radši hned slezla, protože mi dával najevo, že fakt nemá svůj den. Tvářil se jak když ho týrám. A Mergena jsem nenaučila obrat kolem zádě, protože se tak moc snažil mi vyhovět v ohnutí a uvolnění, že jsem musela práci ukončit a dát mu za to volno. No... ehm... holt to nedopadá vždy tak jak si představujeme, ale zítra je taky den a já věřím, že každý krok který nepřeskočím, každý ke kterému se vrátím a každý který odměním když potřebuje kůň bez ohledu na svou osobní touhu se mi vrátí v podobě ochotného a spokojeného koně.

Tím nechci říct, že nikdy nepřeváží osobní nutkání trénovat to, co chci já, občas chci po koních víc a někdy je to dokonce i dobře, protože se díky tomu objeví věci, které sem neviděla, nebo nakonec kůň usoudí, že to zase tak zlé nebylo a posune nás to vpřed. Ale je dobré zůstat otevřený, naslouchat a být ochotný ustoupit od svých plánů pokud cítíme, že je to správné.

Naši otroci

"Opírajíce se o lopatu a utírajíce si pot z čela jsme sledovali jak přichází naši otrokáři. Nejdřív jeden, zkontrolovat zda svou práci děláme dobře. Potom druhý, ten nás ledabyle ignoroval, jako bychom byli méněcenní a nestojící za povšimnutí a nakonec třetí. Přišel a od práce nás neustále odvolával přiděláváním další a další práce, mající evidentní radost z toho, že se nám nedaří svou práci vykonávat. Vzbouřit se nepomohlo, a tak jsme sloužili jako mnohokrát před tím, jak se na poslušné otroky patří."

Ano vím, moje fantazie je někdy bujná, ale tohle je spíš realita mého dnešního odpoledne.

... A jak jsem tam tak stála opíraje se o lopatu, musela jsem se smát. Smát myšlenkám, které mě napadaly, o tom jak lidem vládnou koně, jak vlastně pomalu, ale jistě obsazují planetu a hrají si na bezmocná, roztomilá zvířata, o kterých si myslíme, že je manipulujeme a ovládáme, ale jednoho dne povstanou a spočítají nám to za to vše, co jsme jim jako lidé udělali. A pak jsem si uvědomila, že to už dávno udělali, jen jsme si nevšimli toho povstání a protože je otroctví zakázané, vymysleli to tak abychom si i mysleli, že to děláme zcela dobrovolně!

A tak kydáme, češeme, krmíme, nakupujeme, staráme se o jejich bezstarostný život, o jejich zdraví, chodíme do práce abychom všechny peníze zase utratili za ně a máme obrovskou radost z toho, když za námi jednou za čas přijdou, sestoupí ze svých velevýšin aby nám prolustrovali kapsy. Pak zamilovaně hledíme jak zase odchází a těšíme se na další den, kdy pro ně budeme moci zase pracovat, ničit si své zdraví, investovat čas a u toho sledovat jak nám okusují stěrače auta, demontují SPZ, ohýbají zrcátka a promačkávají kapotu.

Jak vidí kůň?

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo vidět věci jako kůň?

Napadlo vás, že svět jaký vidíme my, není takový jak ho vidí koně? Přiznám se, že mě ne.

Přistihli jste se někdy říkat tuto větu?

"Co to zase děláš! Vždyť kolem toho balíku sena chodíš už dva měsíce! A zrovna dneska tě chce sežrat!"

Tak si to přiznejte taky. Tedy alespoň pokud chcete porozumět vašemu koni. Páč ten kůň není idiot, ale třeba prostě vnímá věci úplně jinak než lidé.

Je jasné, že si dokážeme představit, že kůň má širší zorné pole, že byl vždy kořist a tak je ostražitější, ale dovedli byste si představit, že se každý den podíváte na jednoho koně, na druhého koně, koně od souseda, koně z profilu, na koňskou hlavu, koně z jiného úhlu... a pokaždé uvidíte místo "koně" úplně jiné zvíře? Například jednoho psa, druhého slona, tygra od souseda, zebru z profilu, hlavu žáby a tučňáka z jiného úhlu? Pro mě je to fascinující, docela děsivé, a ledacos to vysvětluje.

Až mi tohle zas můj kůň předvede, uskočí před věcí kolem, které šel už milionkrát, nejspíš se mu už nebudu smát, nebudu mu nadávat že mi hnul se zády (i když to možná trochu jo), ale budu tomu věnovat pozornost a mít pro to pochopení.

A je toho mnohem víc a mě to děsně zajímá. Člověk se stále učí a čím více toho ví, tím toho ví méně

Někdy je nelepším trenérem právě ten koho trénujete

Trénuji s Mergenem víc uvolnění, aby se lépe nesl, páč tuto kapitolu jsme trošku zanedbali a teď přes zimu bych si s tím chtěla pohrát a z rozpadlého koně udělat hezky se nesoucího. Je to každým dnem lepší a lepší, ale jsou místa, kdy se mi nedaří mu to dobře vysvětlit, kdy mi nerozumí a dlouho trvá než to pochopí a mě už nenapadaly varianty jak mu to říci lépe, aby to doopravdy pochopil a netápal pořád ve tmě a náhodách. Až včera.... v úplně jiné stáji, s úplně jiným koněm a slečnou, která se má ještě hodně co učit, sem řešila jiný, ale vlastně stejný problém s uvolněním, jen tady mi to bylo úplně jasné, přesně jsem věděla jak jim to vysvětlit, nebylo třeba tápat a během jedné lekce to koník pochopil a začal nabízet. Dnes jsem to byla zkoušet s Mergenem a hle, funguje to! Objevila jsem s úžasem vesmír, který jsem sama vytvořila. Jen si na to člověk musí vzpomenout v ten správný čas, když to potřebuje. Nebýt toho tréninku vzpomínám třeba ještě dlouho.

Začínám mít někdy pocit, že je člověk obětí vlastních vědomostí, že jich už je tolik, že je to jako přijít na půdu po deseti letech s tím, že potřebuju starý obraz, co jsem tu odložila a najdu dalších deset věcí o kterých ani nevím, že je mám, ale vlastně se mi fakt hoděj.

Jednostranné zrcadlo

Někdy mi přijde, že lidé chtějí neustále zlepšovat své koně. Věnují tomu mnoho času, energie i peněz. Všechno jen pro koně, aby kůň měl trénink, aby měl perfektní zázemí aby měl tu nejlepší péči, ale sami u sebe to zanedbávají… Málokdo se věnuje osobnímu růstu, zázemí ve kterém žije a péči o své zdraví. Přitom všichni ví, že kůň je jako zrcadlo (ale funguje to i obráceně, že my jsme zrcadlem svému koni - a stejně tak jako my umí kůň energii dávat, ale i brát), všichni o tom rádi a s nadšením mluví, ale téměř nikdo s tím nepracuje.

Když něco NEmáme, NEmůžeme to dávat. Vyděšený člověk jen těžko dodá pocit bezpečí vyděšenému koni. Stejně tak člověk který nemiluje sám sebe, mu nemůže dát lásku. Můžete si vybrat koně, který je klidný, když vy klidní být nedokážete, koně, který se nebojí toho čeho vy a nebo prostě začnete vytvářet hodnoty, které od svého koně očekáváte sami. Pracujte na nich i mimo stáj tak, aby se staly skutečností a né stájovou přetvářkou.

Zkuste čelit svým vlastním strachům tak jako koně čelí igelitovým pytlíkům, zkuste získat sebevědomí třeba tím, že si dovolíte být krásní, zkuste si dovolit odpočinout třeba přijetím věcí tak jak jsou...Najděte si prostě svou vlastní cestu ke štěstí.

Pokud chcete být s koněm rovnocenní parťáci, nenechávejte všechnu práci jen na něm. Vzdělávejte se oba, pak budete skvělý vyrovnaný tým, který dokáže úplně cokoliv.

V těžkých chvílích vždy spolu

Zůstal v táboře sám, já byla taky sama, ten den uplakaná a smutná. Neočekávala jsem, že tu bude se mnou když ostatní koně odešli. Sledovala jsem jak stojí u vchodu a hledí do dáli a čekala kdy začne volat po svých kamarádech. Ještě nějakou chvíli sledoval obzor, pak se tiše otočil a přišel ke mně. Sklonil svou mohutnou hlavu a jemňoulince mi oňufal uplakanou tvář… bylo to hřející u srdce. A pak tam se mnou stál, chvíli se pásl a zase stál, stále poblíž. Nejspíš se taky cítil osamělý a tak byl rád že tu sním někdo je, a já byla ráda že je tu je se mnou on…

Nemáme s Dárkem 100% vztah, je spousta situací kdy vím, že nejsem priorita já, a respektuji to, protože i u mě existují chvíle kdy není prioritou on, ale jsem štastná, že zvláště v těch chvílích, pro nás oba těžkých, držíme pospolu…

Všední okamžik

"Dari pojď!" Volám na svého koně aby přišel, že už ho vrátím do ohrady. Koukne na mě, přemýšlí a pak zaboří hlavu do trávy a dál si mě nevšímá. Tak si říkám… "a proč ne. Tak tu zůstaň, když chceš, vlastně můžeš jít domů klidně až později. Stejně tu budu."

Je tu tráva, jsou tu balíky sena, jezdci na koních a další lidé jen tak pokukující. Dárek se ještě chvíli věnuje trávě a pak se vydává ke mně kde si stoupne a jemňounce mě ňufá. "Nic nedostaneš!" Chvíli se s ním pomazlím a pak ho odstrkuji protože mi dost překáží ve výhledu. Vyženu ho pryč s tím, že stojí krásně, ale na úplně blbém místě. Za pár minut se vrací zpátky a znovu stojí, povolí nožku a je mu fuk že je vedle seno, že kolem běhají koně, že všude stojí lidé ze kterých by mohlo vypadnout něco dobrého k jídlu (i to že mi stále dost překáží ve výhledu)… prostě si tam tak je se mnou. Už ho nevyháním, je to vlastně milé a tak si tam tak jsme spolu.

To jsou okamžiky, kterých si opravdu vážím. Jsou to ty, kdy spolu nejsme protože já chci, nebo protože já řeknu, nebo protože mám kýbl, ale prostě jsme spolu bez nutnosti chtít něco jeden po druhém…

Kdo dělá kurzy nemůže na kurz?

Účastnila jsem se lukostřeleckého setkání u Johany Spáčilové, která je jedna z mála Čechů, která se účastnila i zahraničních soutěží v jezdecké lukostřelbě.

Občas mě někdo vidí na fotkách z různých kurzů a seminářů a ptá se: "Jakto, že jsi účastník?" Vlastně mě to vždy překvapí... Protože já to vnímám tak, že vždycky je co se učit. Já se učím ráda a učím se od všech, dokonce i od těch které učím, protože každý člověk/kůň mi může dát úplně jiný pohled na věc, může mi pomoc otevřít oči, vytvořit nový styl, který bude lépe vyhovovat mě a třeba i dalším. Mnohdy jsou to detaily, nebo některé návaznosti, či jen obyčejné pojmenování díky kterým mi všechno co dělám začne dávat zas o kus jinačí smysl.

Stejně tak se ráda nechávám učit od lidí, kteří tomu co dělají dobře rozumí, umí to vysvětlit a umí se otevřít novým věcem a také se neustále vzdělávají dál. Nevnímám to jako něco co snižuje hodnotu mých trenérů (protože by snad měli všechno vědět?), ale naopak důvod proč mě takoví lidé zajímají.

Johana střílí technikou Lajose Kassaie, já jich používám více a některé jiné mi i více vyhovují. Nicméně jsem si zdokonalovala tuto jednu techniku, vyzkoušela zase jiné luky a vyslechla si věci z jiného pohledu. A úplně nejvíc jsem si užila rychlého bílého lipicána, protože jak je známo miluji rychlé a bláznivé koně (proto mám dva pomalé... nebo právě proto miluji ty rychlé?).

Málo času

Začínáme trénovat... teda jak se to vezme. Mám teď tak málo času, že se mi raketovým tempem hromadí poznámky o tom co všechno musím a nebo chci udělat, a šnečí rychlostí pak odškrtávám ty splněné.

Zapřičiňuje to, že fakt nemám čas pořádně ani na Dárečka a nebo mám, ale opravdu jen 5-10 minut, někdy za den jindy i dvakrát v nějakých pauzách. Je to špatně? Zní to jako něco špatného, ale vše má svůj význam a já na to dnes koukla úplně z jiného úhlu pohledu a zjistila co všechno mi můj nedostatek času vlastně přinesl.

1.) Zlepšilo se mi přivolání. Protože pracuji kousek od ohrady Dárka, v mezi pauzách si ho volám alespoň k sobě. Takže to má tak natrénované a je si na 99% jist že s toho neplyne žádná velká práce ale jen samé výhody, že to funguje víc a víc spolehlivěji a to i venku, v lese v hospodě a na jiných místech kde Dára nechávám na volno pást. Odvolám ho už i od kýble jiného koně či trávy. Takže super!

2.) Zlepšení detailů Protože pracuji výrazně kratší dobu a prostě víc nemám, nekladu na sebe ani koně žádné větší nároky a prostě jezdím jen tak dlouho než se zasnaží a udělá nějaký detail dobře. Nepouštím se příliš do nových věcí, ale více opakuji ty staré protože vím, že je udělá brzy dobře.

3.) Nechtít víc než je třeba Také se víc učím přestat ve správný čas. Určitě znáte takové to, když to koníkovi tak super jde. Jste z toho nadšení a tak to opakujete pořád dokola protože je to prostě super, až to mnohdy zas super přestane být. Tohle vám nedostatek času opravdu nedovolí takže když se to povede, jste nadšení a hurá dolů z koně a ten je také nadšený a motivovaný do příště.

Zrovna dneska jsem měla dva krátké pidi tréninky, oba zcela bez ničeho. Po prvním jsem byla tak obrovsky nadšená jak se mi začíná uvolňovat do cvalu, jak se začíná nést (a nevypadá u toho jako traktor v kopci, kdy člověk přemýšlí zda umře hned, nebo až za chvíli). Prostě boží a vlastně je to hodně výsledek mého nedostatku času a 5minutových tréninků denně. Všimli si toho i nezávislí pozorovatelé, kteří Dárka znají a ví jaký chomáček zatuhlin a nechuti jít vpřed to byl. Druhý trénink jsem měla maličko více času a chtěla po něm v nadšení více náročné věci a hned jsem se musela o moc víc hlídat abych to nepřepískla a nechtěla po něm víc, než mi může v ten daný okamžik dát, ale bylo to skvělé!

Začarovaný kruh nedostatku času

Dnešní doba je neskutečně hektická… v podstatě nikdo nemá čas, všichni mají stejný problém. Nikdo nic nestíhá a pak všichni padají na tlamku a hroutí se pod tíhou, kterou si nabrali. Touží po dovolené jakoby měla všechno tohle spasit a dodat novou energii na hodně dlouhé měsíce dalšího nabírání si věcí které nestíháme. Z praxe to tak ale nefunguje. Dovolená (rozuměj jakékoliv volno od toho věčného nestíhání) je fajn, ale jen do doby kdy na ní jsme. Jakmile se člověk vrátí do starých kolejí, únava stres a frustrace z toho všeho přichází velmi záhy, ne-li hned.

Dnes jsem si vzala Mergena i Dárka naráz ve volnosti a prostě jsme si jen tak blbli a hráli a běhali. Vlastně je jedno, co jsme dělali, ale na konci toho všeho jsem si k nim sedla oni přišli blíž a tak jsme si tam tak všichni odpočívali a mlčky nechali všechno kolem nás plynout…

I já žiju velmi hektický život, často jsem na hranici vypětí sil, jsem unavená a vyčerpaná z toho všeho co na mě přenáší lidé a někdy dokonce i koně a taky z toho, co přenáším já na ně. Každá nepohoda je vždy hned znát, jsem o moc podrážděnější o moc méně klidná.. Za sebe tuty vím, že jediná cesta z toho všeho je prostě začít něco dělat jinak. Uvědomit si, že svět i všechno kolem nás půjde dál i když my u toho nebudeme, že nejsme nejdůležitější součástí vesmíru a že nejlepší čas je ten, co je právě teď. Vím, že žádný odpočinek to nespraví a jestli ano, tak vždy jen na velmi malou chvíli… Vlastně nevím jak přesně to popsat, odpočinek by měl být životní styl, něco co přichází každý den v souladu s činnostmi, které děláme protože pokud to tak nebude, nikdy si neodpočineme dost abychom zvládli naše vražedné tempo žití a vždycky budeme padat únavou a stěžovat si tiše do hřívy koní abychom snad pochopili, že první krok k vystoupení z kolotoče, je uvědomění, že v něm jsme…

Za jak dlouho naučím koně jezdit na nákrčáku, nebo úplně bez?

Častá otázka směřovaná ke mě, jakoby to bylo nějaké velké umění...

To asi nejde takhle říct, ale pokud musím tak odpověď je: hned.

Já jezdím na nákrčáku často od prvního dne, týdne co pracuji s koněm... Není to pro mě postupový bod, nějaký cíl, je to prostě tak nějak přirozené. Samozřejmě každý kůň je jiný a někteří se špatnou minulostí potřebují jinačí přístup, ale v zásadě se má odpověď nemění. Jednou na táboře přivezli vysloužilého parkuráka, koně co v podstatě neznal nic jiného než trénink vs závod. S nadšením jsem přijala možnost vyzkoušet před všemi zvědavými zraky jaký je pod sedlem a něco si s ním skočit. Byl moc fajn a samozřejmě jsem z něj po pár minutách sundala všechno, celou uzdečku a zbylo jen vodítko kolem krku. Lidi uskakovali za ohradu, s hrůzou v očích mě varovali a už pomalu volali záchranku. Nic se nedělo. Kůň chodil, klusal, zatáčel i zastavoval. Prostě tak nějak někdy cítíte, že to je ok.

Další případ byla westernová kobylka co k nám do stáje přišla zvyklá na páku a rychlostní disciplíny... jak lépe ji vyzkoušet než na nákrčáku? Prostě torpédo, které jsme díky nákrčníku naučili přemýšlet, že není nutné valit jen do předu... Stejně tak jako jednu klusačku, kde jsme jezdili úplně bez ničeho a pak malou tryskoponičku, která neuměla nic jiného než tryskem vpřed. Vlastně nákrčák byl první nástroj k tomu, abychom začali úspěšně přiježďovat, zvykli je na parelku a pak i na udidlo.

Je to nejspíš obrácený postup než si lidé představují...

Na Islandu s islandskými koňmi to bylo dosti podobné. Jen trvalo pár tréninků než jsem si vydobyla souhlas majitele jezdit na nákrčníku a to jen díky tomu, že v průběhu tréninku, který majitel sledoval rupla uzdečka a upadlo udidlo a já ho prostě nechala ležet a pokračovala s koněm dál jakoby nic. Pak už jsem měla plnou důvěru.

S Dárkem to bylo jiné, protože jsem s koňmi teprve začínala, prd uměla a reobsedali jsme ho. Takže to trvalo o chlup déle. Ale jakmile jsem se ho přestala bát a on se mě přestal snažit shodit co krok, tak už jezdil na nákrčáku a to i ven. Šlo to opravdu rychle.

Každý je jiný, každý reaguje jinak a s mým koněm jsme spolu 7 let a pořád je co se učit. To že nemá nic na hlavě není o spešl způsobu ježdění, je to dost stejné jako na uzdečce, jen je to víc o psychice a změně pohledu...

Každý dobře přiježděný kůň zvládne jezdit bez ničeho na hlavě hned i bez nějaké zvláštní přípravy. Problém je, že koně často nebývají moc dobře přiježdění a to může občas nějaký čas zabrat.

Trošku úchylného zamyšlení

Mám pár kamarádů antropomorfních koní, jeden mě kdysá dokonce svezl na sulce.

Zaujala mě jedna věc… lidem nevadí dát do tlamky koni udidlo a zabrat vší silou za otěž v tlamce koně, ale stejní lidé odmítají byť jen zkusit řídit otěžemi, připnutými k udidlu v puse lidského koně, protože by mu mohli ublížit.

Přeci člověk který je naprosto jemný a spravedlivý ke svému koni, by neměl mít problém řídit člověka byť s kovem v puse přímo otěžemi… Jsou koně opravdu o tolik méně citliví? Tomu se mi nechce věřit, myslím, že spíše naopak…

Možná by se prvně měli lidé naučit řídit lidské koně, než to začnou aplikovat na těch čtyřnohých.

Koním se vždy snažím naslouchat

Dnes byl pohodový den. Dárečka jsem si vzala ven jen abych ho trošku promasirovala a poňuňala. Vzorne stal a nechal si vse libit. Vzdy, kdyz jsem zabrousila nekam, kde uz to nebylo tak prijemne, otocil se na me aby me ujistil, ze presne tam to boli. Je to hrozne kouzelny jak ti kone komunikuji, jak si vlastne umi rict. Mnohdy velmi neviditelnymi vecmi, jindy celkem vyraznymi. Presto mnozi, misto aby naslouchali, tak kone pokáraji aby stal a nedelal kraviny. Oznaci ho za zlobiveho, zleho, kousaveho misto aby se zamysleli, zda neni neco spatne. Nepadnouci sedlo, prilis utazeny podbrisnik, cast vybaveni co tlaci, prilis narocna prace, kterou kun nezvlada, ci jen spatny den v zivote kone, kdy proste nema chut a naladu slapat jako hodinky. Znate to taky? Vite co se vam snazi kun rict? Naslouchate mu?

Ja se o to rozhodne hodne snazim!

Mého koně baví skákat!

Ne, to já nikdy nevyřkla a dokud bude mým koněm jenom Dárek tak to ani nevyřknu. Často to ale slyším, často to lidé říkají o svém koni. Někdy o skocích, někdy o drezurách jindy o jiných disciplínách. Někdy, když vidí Dárka, tak mi to také říkají... "Ten hucul tak skvěle skáče a jak ho to baví!" Skáče dobře, to se naučil, rozhodně je znát ta práce a nesčetně skoků, ale že by ho to bavilo?

Dárka baví stát u balíku, baví ho se válet v bahně hned po tom co ho pracně vyčistím, baví ho somrovat mrkve, když má pocit, že si je zaslouží a taky když si je vůbec nezaslouží, ale má na ně chuť, taky ho moc baví mi sníst opečenej špekáček když nedávám pozor (ano mám masožravého koně), nebo vypít pivo u hospůdky. Baví ho koukat do dálky z výhledů na čundrech, baví ho zkoumat nové pachy po cestách a pást se na čerstvých loukách. Dovolím si tvrdit, že ho baví dělat bobky uprostřed silnice, často na místech, kde se to fakt blbě uklízí a sledovat jak kleju, ale to je jen můj osobně zabarvený odhad.

Když už se teda rozhodne závodit, nebo dát do něčeho víc energie než je nezbytně nutné, je to jen proto že mu jeho ego a soutěživost nedovolí prohrát. Nicméně si myslím, že ho vnitřně dost štve, že se musel tolik hýbat. Všechno ostatní dělá víceméně proto, že já chci. Je to hrozně depresivní uvědomění, se kterým válčím už delší dobu. Vidím to u jiných koní, vidím to u svého koně... Říkám si, že ani lidé ne vždy dělají co je baví. Holt je to nějaké nutné zlo, které nejspíš přežije za komfort, který se mu dostává. Pamlsky jako odměny za věci, které fakt nenávidí, jeho znechucení o něco zlepšují, ale stejně...

Přivedlo mě to k myšlence, co by více bavilo mého koně a koně obecně, jaký koňský sport, jaká pracovní činnost a jak se pozná, že je baví?

Došla jsem k závěru, že mám fakt hodně znuděnej vzorek koně a že né všichni musí být takoví morousové a třeba i dělají něco rádi a člověk je ani nemusí uplácet kýblem mrkve. Také si myslím, že pokud něco koně baví, tak to bude dělat i sám od sebe.

Nejvíc videí kde kůň pracuje samostatně, bez přičinění člověka, jsem viděla z práce s dobytkem, viděla jsem i nějaké westernové rychlostní soutěže, které proběhl kůň bez jezdce. Zato jsem nikdy v životě neviděla drezurní show kdy koně vypustím na plac a on sám začne drezurovat, nikdy jsem neviděla koně, který si sám odskáče parkur (ale viděla jsem koně kteří si v rámci řádění a běhání sami skočí nebo naběhnou na skok - taky jsem ale viděla koně kteří mají naučené chování a na skok odtahují, ne protože je to baví, ale protože vědí že se to po nich chce, nebo protože to znamená konec práce či nějakou jinou odměnu), nikdy jsem neviděla koně projít workingovou trať bez jezdce po tom, co ho na ní pustím (ale viděla jsem koně kteří třeba milují přecházení můstku a vyloženě to vyhledávají, nebo bourají barely a jiné věci a mají z toho fakt zábavu) a je toho spoustu dalšího co jsem ještě neviděla a asi ani nikdy neuvidím.

Troška auto-filozofie

To jsem si tak seděla v autě, měla před sebou několik hodin cesty a vždy když sedím v autě mám ty nejnápaditější myšlenky. Často přemýšlím nad různými principy jak porozumět koním, jak se k nim chovat co nejpřirozeněji. Hledám důvody různých chování a snažím se přirovnávat pocity koní v různých situacích k těm mým. O jednu z mých legendárních myšlenek se s vámi podělím.

Čekalo nás s Tasem několik hodin cesty, jeli jsme na návštěvu a já se těšila celou dobu jak se projedu svým milovaným bávíčkem (BMW). Byla jsem ochotná jet i takovou dálku, ba jsem se na to i těšila. Jenže přišla změna, bávínko muselo zůstat doma a já měla řídit tu štreku teréňákem. Pfee, to bude zábava, traktořím tempem si to drandit minimálně o hodinu dýl. Ten moment jsem se prostě šprajcla. Znala jsem milion a jeden důvod proč je lepší jet teréňákem než bmw, ale stejně moje představa byla jiná. Moje myšlenka prostě byla u původní verze cestování. Když už jsem se pomalu začala smiřovat s touto okolností přišla novela původního znění (spíš jsem začala vnímat to, co jsem předtím odmítala slyšet). Pojede se i z vozejkem! Pfeeeee pfeee proč?! To mám za trest? Věci se nám prostě do auta nevešly. Znovu jsem si zopakovala milion a dva důvody proč je lepší jet teréňákem z nichž jeden bylo proto, abychom mohli vzít káru, protože bez ní by se věci opravdu nevešly, ale stejně jsem stále neopouštěla mojí milovanou verzi jet bmw. Přesto jsem šla, zatvrzele, nabubřele a neochotně a odřídila celou cestu tam i zpátky s kárkou plnou věcí. Neobešli bychom se bez ní. Bylo to nutné, já věděla že je to nevyhnutelné, ale v mém nitru ještě doteď zaznívá pazvuk nespravedlnosti. Prostě zatnout zuby a udělat co se žádá, na oko v pohodě, vnitřně nesrovnán, bez ohledu na to jaký to má důvod.

Najednou jsem si pomyslela jak se asi cítí kůň, kterého donutím dělat něco co on nechce. Vidí se u balíku a já mu do toho hodím vidle. Zavolám ho s vidinou krmení a místo toho jde makat na jízdárnu. Změním jeho plán a chci po něm něco, co on pokládá za zbytečné a nesmyslné (a na rozdíl ode mě si to ani neodůvodní nějakým z milionu a tří důvodů, proč by to dělat měl). Udělá to, protože to chci, protože mu nic jiného nezbývá, protože mám donucovací prostředky, nebo prostě jen víc času a odhodlání, ale není s tím přítomen, není s tím srovnán.

Kdy s tím, ale srovnán je?

Já to tak u koní často vnímám, dokonce i když jiní tvrdí jak ochotně koník spolupracuje, vidím jak neochotně plní rozkaz. Jak se vnitřně vzteká nad tím, že chtěl jet v bmw a musí jet v teréňáku, v teréňáku a navíc ještě s kárkou! V teréňáku s kárkou co každej kopeček padá do nouzáku.

Klíč k ochotnému koni je nejspíš dát mu motivaci natolik velkou, aby mu i nesmysl začal připadat smyslný. Nejlepší je přijít na to, co opravdu vnitřně chce a naučit se s ním pracovat tak, aby byl ochotný ne jen navenek, ale i uvnitř. To pro každého může být jiné. Někoho přesvědčíte za pauzu, podrbání, jiného za kus dobroty. Dokážete i vy vnímat ten rozdíl? Představit si ten pocit, kdy děláte něco, co nechcete? A jak moc se změní, když za to, že uděláte něco, co nechcete dostanete to, co chcete? Co dokáže přesvědčit vás, abyste věc udělali ochotně… a co je tou věcí pro koně? Je nutností, aby ta věc byla vždy pozitivní, nebo lze dosáhnout stejného výsledku i negativně?

Mmm kdo ví, třeba za zmrzlinový pohár s horkým ovocem, nebo za na mě zcela vždy platící masáž, bych byla ochotná jet i traktorem s valníkem. Tak třeba příště!

Jezdím bez ničeho

Občas jezdím úplně bez ničeho, když jedu ven tak často protože nemám po ruce žádnou proprietu a jsem líná ji hledat. Je na to pohlíženo jako na něco extrémně svobodného, divokého, neuvěřitelného, pro druhé extrémisty zase nepřijatelného, nezodpovědného a nebezpečného. Já to vnímám tak nějak jinak, není to pro mě ani dechberoucí ani nebezpečné. Je to takové zrcadlo, jak moc svá a sebejistá jsem, jak moc jsem se v životě a osobním rozvoji posunula a také moje životní cesta. Prostě se tak cítím dobře i přesto, že každé moje zaváhání se hned ukáže. Nejde zamaskovat ani sedlem ani otěžemi. Je to opravdu náročné na psychiku člověka i koně, zvlášť pokud po koni občas i chci něco, co nechce tak úplně on. Čím méně toho na koni máme, tím více musí být toho neviditelného ve vzduchu kolem. Neexistuje žádný univerzální návod jak jezdit bez ničeho, dokonce ani žádný na to, jak to naučit koně. Každý kůň i člověk je jiný, každý svůj originál, každý jiná osobnost. Vše se to spojuje asi jen v jednom bodu bez kterého se bez ničeho prostě jezdit nedá, a to v ochotě koně vás následovat. To je ale opravdu těžká disciplína, protože kůň vás nikdy nebude následovat, pokud si to nezasloužíte, pokud vám nebude věřit a vy se nestanete osobností následováníhodnou. Upřímně neznám mnoho lidí, které by se takovou osobností v očích koně staly. I já mám ještě hoodně dlouhou cestu k tomuto ideálu. Když píši bez ničeho, myslím tím opravdu bez ničeho. I to že držíte v ruce tušírku, kus vodítka prostě cokoliv, čím si koně můžete korigovat a čím nahrazujete svojí vlastní energii, je prostě už NĚCO. Největším zlomem je opravdu zahození tušírky a tomu podobných propriet. Rozdíl v rozpoložení člověka s tušírkou v ruce a bez ní je pocititelný i pro mě jako člověka, natož pak pro koně. Vždy, když si na koně sedám úplně bez ničeho, stojí mě to obrovskou dávku důvěry v koně, ale ze všeho nejvíc ve mně samotnou. Pokud bych si nevěřila, nefungovalo by to. Zvlášť na Dárkovi ne, je svůj a úspěšně ignoruje všechny ty, co si nevěří a něco po něm chtějí. Bez ohledu na to, zda mají nákrčák, tušírku v ruce nebo i otěže a udidlo. Někdy se až podivuji nad tím jak zázračná ta neviditelná energie prostě je.

Je to nebezpečné? Rozhodně ano. Tak jako lézt na koně obecně. Jako jezdit ven na koni bez udidla, s udidlem, s pákou… vlastně je nebezpečné úplně všechno, zvlášť pro ty, co nebezpečí vidí ve všem. Já věřím v sílu mysli, tedy čím víc se budu bát a předcházet tomu, že se něco stane, tím spíš (v mém případě téměř jistě) se to stane. Co pak s tím? Pokud si fakt nevěřím a nejsem si jistá, na koně nelezu, nebo jezdím tak abych tu jistotu cítila. Pokud mi k tomu pomohou otěže, udidlo… Tak jezdím tak. Nakonec si myslím, že pro koně i jezdce může být o moc svobodnější jízda na otěžích. Kůň má jasnou informaci o tom co jezdec chce, nemusí tolik přemýšlet a člověk má větší jistotu a sebedůvěru a tím je pro koně příjemnější s ním být. Mnohem víc se proto přikláním ke správnému ježdění na čemkoliv, než ke špatnému bez ničeho.

Pokud to přeci jen chcete zkoušet, začněte nalezením sami sebe. Naučte se sami sobě věřit, opravdově věřit. Protože co člověk nemá, nemůže dávat... a koně přetvářku poznají.

Parkurové závody

Někdo mi napsal, že mě viděl na parkurových závodech s Dárečkem a že jsem obrovskou inspiraci. Čas od času mě někdo takto potěší, občas osloví přímo na závodech. Vždy to zahřeje u srdíčka.

Moc bych si přála aby lidé viděli víc než to, že jedu na nákrčáku spíš, JAK jedu se svým koněm, bez ohledu na čem. Nenechte se mýlit. Ne vždycky je to sluníčkové. Nedělám čistě pozitivku, ani nemám žádný zázračný dar, dokonce si myslím, že jsem ke koním celkem drsná. Drsná koňským způsobem, tak, jak jsem se to naučila jejich pozorováním. Nebojím se do koně jít, pokud je to nezbytně nutné, ale musí to být spravedlivé, pochopitelné a ve správný okamžik. Kůň musí mít možnost mi oponovat a vyjádřit svůj vlastní názor.

Když pak ale vidím na závodech ty svázané koně, nechávající si pilovat tlamku a okopávat se, s krkem v křeči, v nebi a vypoulenýma očima a jazykem... Tak nwm jak se k tomu slušně vyjádřit... Mrzí mě, že je tak málo těch, kdo se omluví koni, když shodí překážku místo aby ho zmydlili. Těch, kteří koně slovně podpoří do opravného skoku, místo aby ho s nadávkami nakopali. Těch, kteří pracují na důvěře své i svého koně a na závodech si užívají plody tréninku, než aby za každou cenu koně rvali někam, kam se mu fakt nechce. I já chci po Dárečkovi často něco, co dělat nechce - třeba zrovna skákat. Přesto to dělá s úplně jiným výrazem než o moc slibnější koně, kterým nikdo nedal pořádně možnost ukázat co v nich doopravdy je. Nikdy v životě jsem se na koně nezlobila za to, že nepředvedl perfektní výkon na závodech (vždyť dělal to nejlepší co v daný okamžik mohl, můžu se leda zlobit na své vlastní selhání) a vždy je mi smutno, když vidím jak to jiní dělají. Je pro mě důležitý pocit jaký ze závodu mám, to, jak moc uvolněný můj kůň byl, jak ochotně se mnou spolupracoval… bez ohledu na to, jak se umístím, nebo zda mě disknou. Fandím všem, kdo to mají zrovna tak!

Bezmoc

Někdy se věci prostě dějí, tak jak se dějí... Někdy se nám zdají být špatné, jindy ještě horší. Někdy je těžké to celé přijmout takové jaké to je, ale někde v hloubi duše věřím, že vše co se děje má svůj význam i když já mu zrovna nerozumím.

Ležela jsem na Dárkovi v prostřed jízdárny. Slábnoucí slunko prosvítalo skrz jeho ryzatou hřívu, odráželo se v jeho očích a tvořilo příjemno na duši i těle. Byl tak klidný. Vždycky je klidný, ale dnes to bylo jiné. Odpočívali jsme po lehkém tréninku, který se moc povedl, až nezvykle dobrý byl. Vlastně ani nevím zda proto, že se víc snažil kůň, nebo já měla větší radost z maličkostí. Lidsky bych si nalhávala, že mě chtěl potěšit, ale nejspíš to jeho přímým záměrem nebylo.

Jak jsem tak ležela, ruce volně svěšené podél krku, vnímající každý jeho nádech a hledíc dolů na prašnou zem, zas se mi to vrátilo. Jak se to mohlo stát? Proč? Vždyť je to tak nízko! Úplně klidně bych mohla sklouznout na zem a nic by se mi nestalo. A přesto se stalo. Luky má zlámanou ruku, zase, z Dárka, z ničeho...

Nejhorší utrpení je bezmoc a tou jsem si před pár dny, ještě teď velmi živě, prošla. Nejde to vrátit, chce si člověk vyčítat, ale musí prostě jít dál. Přijmout a věřit, že ne vše je takové jaké se zdá.

Motivace trochu jinak

Vysvětlovala jsem princip zpomalování koně a úplně spontánně mi začala hlavou hlodat myšlenka na to, jak je to všechno hrozně provázané a komplexní. Jak to, co mě naučí lidé, využívám u koní a to, co se naučím od koní, mě učí porozumět lidem. Při všem co děláme je hrozně důležitá motivace, ale z čeho opravdu vychází? Z čeho vzniká? A proč je kůň motivovaný něco dělat? Při některých metodách je motivací krmení, při jiných se uvádí, že je to zbavení se tlaku, (ty prasácký zmiňovat nebudu, tam je motivace snad jen mít to rychle za sebou), ale je to opravdu hlavní důvod motivace? Při tom nic nedělání a nucenému odpočívání abych dala do kupy záda mám čas na to se s vámi o nějaké ty myšlenkové pochody "trochu jinak" podělit. Zabrousila jsem do své pidi knihovny pro jednu z knížek, která vůbec není o koních ani o zvířatech. Je o výkonnosti v životě i byznysu (už ji mám léta, ale ještě sem nenašla dost motivace ji dočíst)

V jedné kapitole, kde pojednávají právě o motivaci, se píše o zajímavém testu. Jednotlivé lidi nechali hrát jednoduchou hru. Spočívala v tom, že se na monitoru objevovala čísla od 1. do 9. Vždy před objevením čísla účastníci museli pomocí různých tlačítek odhadnout zda bude číslo vyšší nebo nižší než 5. Hráči věděli, že bude hodně opakování a bylo možné kdykoliv hru ukončit. V testu nešlo o to kolik odpovědí bude správných nebo špatných, ale o reakce mozku v daných situacích. Všichni pozorně sledovali obrazovku a mačkali tlačítka pořád pryč v očekávání zda uspěli či nikoli. Když se hra blížila ke konci, chtěli hrát dál.

V dalším testu byla hra naprogramována tak aby byla pro všechny účastníky stejná. Tedy aby každý vyhrál první kolo, prohrál druhé, vyhrál třetí atd. podle předem určeného vzorce. Výsledek byl předem známý. Bylo to jako vsadit na minci, která má obě strany stejné. Účastníkům to nejenže nevadilo, tvrdili, že je to prostě baví hrát bez ohledu na to jak to dopadne, chtěli si hru dokonce vzít domů. Taková reakce byla zvláštní. Přestože věděli, že je hra zmanipulovaná a svou volbou stejně nic neovlivní, chtěli dál pokračovat. Data získaná z testu ukazovala, že lidé z neznámého důvodu hrát chtějí, ale nevysvětlovala proč.

O pár let později byl uspořádán ještě jeden test. Stejně jako minule šlo o hru s odhadem. Tentokrát ale s jedním důležitým rozdílem. Polovinu času mohli účastníci odhadovat odpovědi sami za sebe, a druhou polovinu za ně odhadoval počítač. Dokud lidé rozhodovali sami, hra je bavila a záleželo jim na tom zda mají dobrý či špatný odhad. Naopak v případě kdy za ně rozhodoval počítač se rychle začali nudit a chtěli přestat hrát.

Nedávalo to smysl, pravděpodobnost výhry i prohry byla naprosto stejná, bez ohledu na to jestli číslo odhadoval účastník, nebo počítač. Přesto pokud lidé mohli volit sami vnímali hru poněkud jinak. Ne jako úkol, ale jako výzvu. Chtěli hrát protože prostě byli přesvědčení, že mohou hru ovlivnit. Motivace je věc podobná psaní či čtení. Lze ji správným trénováním naučit a rozvíjet. Nutným předpokladem motivace je vědomí, že máme vliv jak na své jednání, tak na své okolí. Potřeba mít věci pod kontrolou je biologicky velmi naléhavá. Pokud jsou lidé přesvědčení, že mají na věci vliv, více se snaží a pilně pracují. Jsou také obecně sebevědomější a lépe zvládají neúspěchy. Ti kdo věří, že o sobe rozhodují, často i žijí déle než jejich vrstevníci. Tento instinkt je natolik důležitý, že jakmile se kojenci naučí jíst sami, vzdorují pokusům dospělých nakrmit je i přesto, že by to pro ně bylo snazší. Možnost rozhodování je jednou z věci jak si dokázat, že máme věci pod kontrolou. Lidé chtějí mít možnost volby i tehdy, kdy rozhodnutí nepřinese žádný efekt! Zvířata i lidé preferují možnost výběru , před nutností i v případě, že s výběrem není spojený žádný dodatečný zisk! Jak obrovský rozdíl je v tom, když koni dáte příkaz nebo možnost výběru…i přesto, že výsledek je stejný. Liší se jen nastavení mysli, se kterým tu činnost dělá aneb CHCI vs MUSÍM. Chci po koni aby zpomalil, buď vezmu za otěže a přikážu zpomal, nebo třeba stočím koně na kroužek a řeknu mu máš na výběr: buď běhej dokola, nebo zpomal. Aneb možnost volby.

Jak já ráda říkám: Spokojenost na obou stranách je umění vnuknout zvířeti mojí myšlenku tak, aby mělo pocit, že je to vlastně celé jeho nápad. Napadlo vás někdy, že samotná možnost vlastního rozhodnutí, může být až tak motivující?

Pohádka na dobrou noc

Jeden starý muž a jeho syn se společně starali o malý dvůr. Měli jen koně, který tahal pluh. Jednoho dne kůň utekl. "To je strašné!" povídali sousedi "Takové neštěstí". "Kdo ví?"odpověděl starý rolník "jestli je to štěstí, nebo neštěstí.

O týden později se kůň vrátil z hor zpátky a do stáje přivedl dalších pět divokých koní. "To je zázrak."povídali sousedé "Jaké štěstí." "Štěstí či neštěstí?! Kdo ví?" povídal stařec.

Následujícího rána chtěl syn jednoho z divokých koní zkrotit. Spadl a zlomil si nohu. "To je strašné! Takové neštěstí!" povídali sousedi. "Štěstí či neštěstí?" dumal stařec.

Do dědiny přišli vojáci a odvedli všechny mladé muže na vojnu. Rolníkova syna však se zlomenou nohou nepotřebovali. Jako jediný se zachránil. "Štěstí? Neštěstí?"

Není nic špatné ani dobré. Všechno co přežiješ je ponaučením a má svůj smysl

Nikdo nedokáže pomoci všem

Někdy bych si přála, mít tu moc, zachránit všechny, kteří to potřebují. Jenže tu nemám a často cítím ostré trny bezmoci jež mi nedají ani spát. Zachraňuji tedy sebe, to je v mé moci vždy. Říká se, že koně snesou obrovskou bolest a utrpení bez známek odporu po dlouhá léta. Lépe než mnohé jiné druhy se podvolují tlaku jemuž jsou vystaveni a v němž často dlouho žijí. Já tomu věřím. Zvlášť když vidím, jak moc snese samotný člověk, jak moc se nechá ovládat, jak moc se nechá ušlapat a často se nezkusí nikdy vzepřít. Rozhlédněte se kolem sebe, nebo koukněte na svůj vlastní život… Kolik z vás nikdy nebylo uvězněno pod tlakem, ať už fyzickým nebo psychickým, jiného člověka? Opravdu žijete přesně tak, jak chcete žít? Když i člověk jenž má svobodnou vůli a rozum dovolí, aby trpěl na úkor jiných, co teprve pak kůň… V lidské povaze je touha ovládat, mít nad věcmi kontrolu. Koně lze celkem snadno ovládat silou, všechnu tu mocnou energii jenž vyzařuje. Když je však té energie příliš mnoho, vzdoruje nám a my dostaneme strach - nejjednodušší cesta je přijít s větší silou, nebo tu energii někde upustit. Aneb sáhnout po ostřejší páce a pro jistotu koně vylonžovat. Lonžování – to je ta věc která mě inspirovala k napsání tohohle všeho. Může být ku prospěchu a nesnižuji jeho hodnotu, ale to, co často vidím, je jen zoufalá snaha ubrat energii. Kdy necháte koně běhat kolem sebe, on se cirka za půl hodky unaví, začnete mít pocit, že se uvolnil a začal pracovat od zádi, sbalil se a další oblíbené výroky (a to nemluvím o všech těch řemínkách kterými mu k tomu lze dopomoci), a pak hurá, můžem jít jezdit. Slýchávám, že je lepší koně vylonžovat, než aby stál, třeba když nemám moc času, ale podle mě je lepší prostě být s ním, než ho honit na kruhu – opravdu být s ním, přítomen. Mě tahle energie fascinuje a zároveň z ní mám obrovský respekt. Mám ráda temperamentní koně, protože pracovat s takovou energií, jakou mi dávají možnost přijímat, je prostě neuvěřitelný zážitek. Už nějakou dobu se necítím být trenérem, ale spíše koučem. Jak pro lidi, tak pro koně. Nebaví mě trénovat lidi ani svého koně (i když to stále občas dělám). Baví mě pomáhat hledat jim jejich vlastní cestu. Neberte mě doslovně, nehlásám ať vypustíme koně a všichni žijeme totálně free, ale představte si, že místo abyste energii, z níž máte strach, silou ovládli, byste naučili svého koně, aby ji uměl ovládat on sám. Aby ji uměl použít, když vy ho o to požádáte a aby ji nezneužíval i přesto, že nebudete mít sílu na to to změnit… Nejvíc nejčastěji to vidím právě u sportovních koních, na které bych si ve stavu, ve kterém jsou, často ani nesedla a přitom jiní jsou schopni na nich jezdit a tvrdit, že je daný sport navíc baví. Je to jednoduchá filozofie, je to jen o kousek jiný pohled a přesto díky tomu lze vidět tak mnoho a o tolik více dosáhnout… Někdy uvědomění bolí, i mě bolí, když nechci některé věci vidět. Takže čest všem, kteří překonali své ego, zažité postupy svého okolí a začali naslouchat srdcem a hledat společnou cestu tvořenou ne tím, co je nejlepší pro nás, ani tím co si MYSLÍME, že je nejlepší pro našeho koně, ale nasloucháním toho, co nám kůň říká o tom co pro něj je nejlepší...

Sny

Nekdo sni o tom mit kone, jiny sni treba o uspesich s nim. Ne vsechny uspechy vsak musi byt sportovni, nekdy je to jen malickost, kdy snime o tom, aby nas kun zvedl nohu, aby se nechal chytit, aby nas nasledoval na prochazce. Nekdo ma naopak sny tak velke, ze na ne neni mozne dosahnout. Verim, ze kazdy ma nejaky svuj sen, at uz velky, ci maly.

Obcas se rozcilujeme, protoze nam veci nevychazi tak jak chceme, usoudime, ze na dosazeni svych snu nemame a vzdavame cestu za nimi. Myslim si, ze mit cile je dulezite, ne kvuli tomu samotnemu konci, ale hlavne kvuli ceste, po niz k cili jdeme. Male cile nas motivuji, ty velke udavaji smer jako svetlo v bouri. Nevim, zda maji i kone sve sny, ale vim, ze oceni, kdyz se nebudeme zlobit v pripade neuspechu, na sebe ani na ne, protoze budeme vedet, ze to je jen jeden krok na dlouhe cesty jenz je sama o sobe nasim cilem. Dovolte si tedy mit i velke sny a nechte se naplnit tim, ze za nimi jdete nikoli tim, kam jdete.

Chyby

Bojime se spousty veci a jednou z nich je i delani chyb. Bojime se, ze udelame chybu my, bojime se, ze bude chybovat kun, ale strach z delani chyb je tou nejvetsi chybou jakou muzeme napachat. Dokonce nezalezi na tom, jak moc velkou chybu udelame, ale jen na tom, zda se z ni poucime. Mozna se podle navodu naucime okopirovat co mame delat v tu a tu chvili, mozna se to nauci i kun, ale nikdy vas nikdo nenauci jak opravdu rozumet. To musite citit, na to musite delat chyby, zkouset chyby opravovat, znovu je delat a ucit se znich. Zadneho kone nemuzete zkazit, kdyz budete ke svym chybam pozorni, rozhodne zadneho nezkazite vic nez fanatickym nasledovanim navodu jak nikdy nechybovat. Neptejte se co delate a nedelate spatne. Zkuste to proste udelat a naucit se jit svou vlastni cestou, kterou jako spravnou citite. Netvrdim, ze neni dobre se vzdelavat, ptat se, kdyz si nevite rady, bavit se s jinymi lidmi (pripadne konmi), ale nebojte se chybovat a brat vyuku jen jako inspiraci. Vzdyt prave to objevovani a zkouseni je to nejkrasnejsi, co vas s vasim konem muze spojit. Verte, ze vasi kone vam vsechny chyby prominou, kdyz nebudete slepi a budete vnimat, co vam obema vyhovuje nejvice

Strach

Každý se něčeho bojíme. Každý jsme zažili pocit, kdy jsme se báli. Občas slýchám jak to dělám, že se nebojím, když pracuji s některými problémovějšími koňmi… říkám, že se bojím, ale jsme se strachem kamarádi. Není třeba si hrát na hrdinu, berme strach jako učitele, jenž nám dává mantinely a učí bezpečně překonávat hranice a posouvat se dál. Neni na tom vubec nic spatneho a nelze to vycitat, sobe ani svemu koni, ze se neceho boji. Berme kazdy strach jako vyzvu, jako branu do sveta, v nemz jsme jeste nebyli. Jako pritele, ktery nas uci, posouva dal, ale zaroven dovoli to prezit. Rika se, "ze zivot zacina tam, kde konci strach" a je jenom na nas, jak velky zivotni prostor si tedy pripravime i jak velky dame nasemu koni. Nejen my se totiz posouvame prekonavanim strachu a tezkych obdobi, ale i nasi kone rostou a ziskavaji sebevedomi. Vyhledavejme strachy, chodme jim vstric tak, jako to chceme po nasich konich. Ze na to nejste staveni? Ze to je prilis tezke? Ano, dokud si to myslite, tak to opravdu tezke bude, ale jakmile o sobe prestanete pochybovat, budete si verit a budete hledat to, v cem jste opravdu dobri (a opravdu vzdycky neco existuje), pak zvladnete uplne cokoli.

Preji vsem at vidi jak silni jsou, co vsechno dokazou a krucek po krucku prekonaji vsechny sve strachy. Pokud budete na pochybach podivejte se do zrcadla... Do toho chlupateho zrcadla jenz se nikdy nemýlí a hned uvidite, jak na tom se svymi strachy jste.

Důvěra

Důvěřujme… pokud duveru sami chceme, musíme věřit, že nás ten druhý nikdy nezklame. Musíme věřit i přesto, že nás zklamat muže nebo už zklamal. Duvěra je o nás, ne o nikom jiném a pokud nás někdo zklame, tak jsme to my, jen proto, že jsme pochybovali. Zní to zvláštně? Pokud přijdu ke koni s tím že už mu dopředu nevěřím, dopředu vím, že něco provede, že mi uskočí, že mě kopne… nejspíš se to stane a i kdyby ne, budu z toho mít stejný stres, protože už to dopředu očekávám. Pak si na koně sedneme a chceme po něm aby s námi šel před hory doly, přešel všechna v jeho očích smrtící nebezpečí a duvěřoval nám. Proč by měl? Také nejspíš očekává… Vím, je to křehké téma, často hodně o strachu, ale jak jinak chceme vytvořit důvěrný vztah, když první, co vytváříme je neduvěra? Zkusme byt my ti prvni, kdo budou duvěřovat, ne žít v doměnkách toho, co by se mohlo stát. Tak trápíme nejvíce sebe a hned posléze i ty v našem okolí, kteří pravděpodobně dřív, nebo později vyslyší naši žádost, na kterou každým dnem čekáme a zklamou nás… Vystupme z toho začarovaného kruhu neduvěry a duvěřujme hlavně kvuli sobě. Všechno je v hlavě a naše mysl je ta nejsilnější čarodejka vůbec

Přítomnost

Budme se svým koněm. Budme se svými blízkými a budme s nimi přítomni. Často vidím lidi jak sedí vedle sebe, ale nesedí spolu, vidím lidi jenž sedí na koni, ale nejsou s ním. Jak být víc s tím koho máte rádi? Někdy jsou si blíž i ti, jenž jsou si na míle vzdálení a naopak na míle vzdálení ti, co se sebe dotýkají. Ani koně nestačí vyčistit, nestačí ho nakrmit, nestačí ho vzít ven na to, abyste byli spolu, musíte být v přítomném okamžiku plně, celou svou myslí jen s ním. Věnovat mu veškerou svou pozornost, mluvit s ním pomocí doteků a cítit, jak on mluví k vám. Zkuste to, alespon na chvíli, když jste vedle svého koně, vypnout myšlenky a vnímat jen ten okamžik. Všímejte si jeho dechu, všímejte si toho, jak přenesl váhu, jak pohnul kůží, aby otřepal mouchu, jak přihmouřil oko, nebo zvedl srst, aby se zahřál. Až pak pujdete krokovat na jízdárnu, zkuste nepovídat si s kamarády, nepřemýšlet nad tím, co uvaříte k večeři, nebo nad tím, co budu na tomhle tréninku dělat, zkuste se prostě věnovat jen tomu jedinému momentu a budte přítomni se svým koněm. Cítíte ten obrovský rozdíl taky?

Zrcadlení

Přála bych si abychom si více vážili sami sebe, abychom to pak mohli rozdávat a vážit si ostatních. Všechno co nemáme totiž nemůžeme nikomu dát. Chtěli jste, aby vás váš kůň respektoval? Aby vás měl rád? Aby s vámi šel i tam, kam mu strach velí nejít? Mě možná oklamete, ale koně nikdy… respekt koně, jeho lásku i duvěru získáte pouze tak, že budete milovat sami sebe, budete k sobě cítit respekt a uctu a budete ochotni vkročit sami někam, kam se bojíte jít. Pak všechno tohle mužete chtít po svém koni…vlastně ani nemusíte, on vám to dá sám.

O trápení a vyčitkách

Někdy se stanou věci, které si vyčítáme. Které bychom chtěli vrátit zpátky… Kdyby se to tak událo jinak! Proč zrovna já? Proč se to stalo mě? Čím jsem si to zasloužil? Ptáme se… Někdy je opravdu těžké zůstat klidný, přijmout věci tak jak jsou. O to horší je, když se člověk snaží být pozitivní, veselý, pomáhat ostatním, dělat věci jak nejlépe umí a přesto pak přijde spíš něco za trest. Jak to přijmout, jak být za to vděčný? Obecně věřím, že jakékoliv trápení nám ubírá drahocenný čas v době kdy můžeme být šťastní. Vždy tedy hledám cesty jak život žít a ne se užírat. Jednou z těch věcí, co mi pomáhají, je pohled z druhé strany, kdy třeba na zlomenou ruku nekoukám jako na tragédii, ale jako dík za to, že nemám zlomený vaz, nebo možnost vidět věci, které bych bez toho neviděla. Mohu tak děkovat úplně za všechno, protože vždycky se to mohlo udát ještě o moc hůře. Je to hrozně osvobozující. I já teď měla jeden vnitřní splín, jenž mi nedá delší dobu spát, ale dnes když o tom píšu, sama si věci uvědomuju a přijímám tak, jak jsou, je mi o moc lépe. Ještě než jsem to vše dopsala začaly se věci dávat do pohybu tím správným směrem a zapadat do sebe. Neuvěřitelný jakou moc ta mysl má…

Je mi líto

Je mi líto lidí, kteří se potácí šedí, jen protože se bojí otevřít plechovku barvy, je mi líto těch, kteří brečí, že něco nedokáží aniž by se pokusili udělat byť jeden krok, ale nejvíc ze všeho lituji těch, co se smířili s obrazem, ať už jakýmkoliv, jen protože jim druzí řekli, že už nikdy jiný nebude. Svět je kouzelný, alespoň můj tedy je. Je takový protože jsem otevřela oči tam, kde je jiní zabírali, protože jsem stála, když jiní spěchali a protože jsem hledala samu sebe a né někoho kým bych mohla být... Věřím, celou svojí bytostí, že možné je i nemožné, že z každého NE lze udělat ANO a každý obraz jde znovu a znovu malovat a to prosím i bez kouzel. Tak maluji napříč všemu, a víc než cokoliv vím, že už nikdy nedovolím, aby mi lidé říkali, že něco nedokážu jen proto, že to nedokázali oni!

Jak jsem poznala muže svých snů

"Jednoho dne, se ve tvém životě objeví někdo, díky němuž pochopíš, proč ti to nevyšlo s nikým jiným."

Pokud nevěříte na pohádky, možná byste měli začít. Já v jedné takové tak nějak celoživotně žiji. Občas se jí říká horor, nebo nějaký thriler, ale teď je to to zrovna pohádka s princem na bílém koni... ehm, možná spíš na černém.

Když jsem s Dárečkem vyrážela na dvoutýdenní čundr po horách, chtějíce se s ním více sblížit a najít cestu blíž k jeho srdci, netušila jsem, že najdu srdce i někoho jiného. Ještě teď si zcela zřetelně pamatuji ten moment, kdy zrovna extra pršelo a já celá zmoklá dorazila před zahradu jednoho z těch cizích lidí jenž mi nabídli azyl. Usušila jsem se u krbu. Zůstala den, dva... (popravdě se mi vůbec nechtělo dál do Polska pokračovat a Dárečkovi se spásání zahrádky také moc zamlouvalo) Přišlo mi, že se známe celou věčnost a netrvalo dlouho, než nám oběma bylo jasné, že zkusíme jít dál životem společně. Život s koňařkou není žádný med, ale testem odpadávajícího bahna, smradlavých chlupatých věcí a večerů na téma kůň, kůň a pro změnu koně, už prošel. Dáreček je celkem rád, že nevěnuji plnou pozornost jemu, pač to pro něj znamená celkem leháro a já jsem moc šťastná, že jsem si počkala na muže mých snů, kterým Tas rozhodně je. Chm chm... kdo z Vás může říct, že si pro muže dojel, doslova na koni?

Matthias Geysen

Půjčila jsem si text od Matthias Geysen, se kterým doufám, že se na jaře setkám. Je to člověk, jenž mě zajímá skze jeho přístup ke koním a moc se na setkání s ním těším! Každopádně mi mluví z duše a píše o stejné myšlence, jenž jsem chtěla napsat já. Takže jen volně přeloženo předávám dál, možná se špetkou mého vlastního pohledu:

"Jednou z největších chyb, které můžeme udělat v našem životě a ve vztazích s koňmi, je být příliš velký perfekcionista, protože se bojíme dělat chyby.

Mnoho z nás od dětství snilo o vlastním koni, ale vzhledem k okolnostem nebyl ten správný čas, nebo možnost si ho pořídit. Když se však tento sen konečně promění v realitu, chceme, aby vztah s naším vysněným koněm, byl dokonalý a rozhodně ho nechceme zničit. Takže se učíme z knih, videí, jezdíme na nejrůznější semináře a trénujeme pod trenéry všude po světě.

Po nějaké době si uvědomíme, že existuje mnoho způsobů a metod, jak pracovat s koněm a začneme se ptát, která je ta nejlepší? Víc a víc přemýšlíme nad tím, co děláme špatně až přestaneme s koňmi pracovat sami, abychom nic nezkazili.

Teď vám navrhuji, abyste udělali přesně opak. Musíme se znovu naučit věřit své vlastní intuici a dovolit si být sami sebou, namísto toho, abychom byli kopie někoho jiného. Každý z nás je jedinečný, což znamená, že každý z nás se bude dívat na koně svým vlastním způsobem a také tak k němu přistupovat. Pro mě to je to, o čem to všechno je: znovu se najít v přítomnosti našich koní. Není třeba se bát, že nás budou soudit, oni nás přijmou takového, jací jsme a dovolí nám dělat chyby.

Samozřejmě, že musíme nad chybami přemýšlet. Pokud uděláme stejnou chybu znovu a znovu, nemůžeme být překvapeni, že u koně vytváříme špatný zvyk a v důsledku toho se vztah mezi námi ztratí. Pokud zkusíme cvičení 2 až 3 krát a nebude to fungovat, musíme zvolit jiný přístup, abychom dosáhli našeho cíle. Pokud naši koně nepochopí, o co je žádáme, tak je to asi proto, že se na to ptáme špatně, nebo chceme něco, co dělat nechtějí. Koně nejsou nikdy tvrdohlaví schválně. Pokud nereagují tak, jak chcete, buď nepochopili naši žádost, nebo si myslí, že nemohou bezpečně vyhovět.

Má rada je zkusit mnoho přístupů, dělat co nejvíce malých chyb a učit se z nich. Jedině tak objevíme svou vlastní osobnost a naučíme se rozumět koním…"

Přirozená komunikace

-17.5.2019

Často slýchám ten termín... PŘIROZENÁ KOMINIKACE, často vidím jak to lidi vnímají jako něco speciálního, jako cvik, nebo dokonce jako sportovní odvětví (např natural-horsemanship, horse-partnership atd.). Jiní si to spojují s prací ze země, prací bez udidla, nebo dokonce pouze pozitivní motivací.

Jak ho chápu já? Prvně je třeba si uvědomit, že jezdectví samo o sobě není přirozené, sport už vůbec ne a my nejsme koně a ani nemůžeme nikdy být. Nicméně se můžeme snažit být pro koně co nejsrozumitelnější. Naučit se jejich řeč, je naučit tu naší a pak dělat spoustu kompromisů mezi těmito řečmi. Přirozenost není cvik, ani metoda. Je to schopnost vcítit se a být upřímný - aneb přirozený. Koně takoví jsou, a my, často zakomplexovaní lidé, se od nich můžeme učit. Učit se sami o sobě a jak žít tento přirozeně přirozený životní styl. Není to nic co začíná a končí jednou lekci, přirozenost tu musí být s námi každý den, každou vteřinu. Není ani špatná, ani dobrá, prostě pokud je, koně na ni reagují velmi pozitivně. Proč? Protože jí jediné rozumí, aniž by se museli učit...

Dělejte chyby

V minulosti jsem udělala hodně chyb a v budoucnu jich ještě hodně udělám, ale čím dál víc si uvědomuji, že bát se udělat chybu, je chyba sama o sobě. Ať už se bojíme, že ji uděláme my vůči svému koni, nebo že ji udělá kůň. Často slýchám od lidí, že se bojí něco udělat, aby to neudělali špatně... Prostě to udělejte! Udělejte to tak, jak si myslíte že by to mohlo být, konejte a učte se z výsledku jaký to přinese. Nemějte strach. Ti, na nichž záleží, vám jistě chyby odpustí a ti, co vám je neodpustí, na těch nezáleží.

"Díky Dári, že mi odpouštíš, díky, že mě učíš a slibuju, že ještě udělám hodně chyb, ze kterých se hodně naučím."

Kolik % má sed?

Diky momentalni pracovni NEvytizenosti me napada vice filozofickych otazek, nez je obvykle. Pamatujete si, kdyz vam nejaky trener rikal takovou tu poucku, ze 10% ruce, 20% nohy a 70%sed? Mozna nekdo rika ty % jinak, ale asi se shodneme, ze vsude je nejvetsi procentualni zastoupeni prirknuto sedu. Jenze kdyz se nad tim zamyslime. Pokud by mela mit tato procenta pravdivy zaklad, nemelo by byt temer mozne ridit kone pouze otezemi, nohami jen velmi stezi a naopak pouze sedem by se to melo dat zvladnout s prstem v nose? Nicmene v realite neznam takrka zadne lidi, kteri by nezvladli ridit kone pouze otezemi, ani ty, kteri by uridili kone pouze sedem. Dokonce ani ja, i presto ze se o to uz dlouho pomerne intenzivne snazim, neridim kone z vetsi casti sedem. A ted nemyslim udelat jedno hezke zastaveni, nebo obrat v kroku. Myslim tim opravdu ridit kone a ve vsech chodech. Odjet s nim drezuru, odskakat parkur, projet celou vyjizdku. By me tak zajimalo, z ktere báje toto ucivo o sedu asi pochazi. Nepripada vam to zvlastni? A jeste zvláštnejsi slyset to z ust lidi, kteri jezdi prevazne rukama, nohama a sed k tomu takrka na ozdobu pridavaji?

Parkour vs Parkur

Dnes při tréninku jsem spatřila samu sebe. Tehdá když jsem se učila parkour (ten lidský) a trénovala nějaké skoky přes zídku, taky jsem to mockrát zabrzdila, nebyla jsem si jistá. Instruktáž zněla: nikdy nesmíš zaváhat, jinak to bude bolet. No nebolelo to, ne protože bych neváhala, ale protože jsem se odmítala pustit do něčeho, co bych nezachránila i když bych zaváhala. Zkrátka vždy jsem ráda stála pevně nohama na zemi... stejně tak jako hucul. To tvrzení, že ví kde mají nohy je pravdivé a proto nejsou dobří skokani. Nikdy se nepustí do něčeho, co nemají pod kontrolou. Nepřelámou si nohy jen tak pro nic za nic, vlastně spíš ani za nic. Nikdy jsem v parkouru nebyla dobrá, nejspíš proto, že jsem nikdy nešla za svoje hranice, pokud jsem si nebyla jistá, že to dobře dopadne. Vždy mi trvalo velmi mnoho opakování, než jsem mohla skočit na vyšší schod, skočit o kousek dál, přeskočit vyšší zídku. Strach o sebe samu mě brzdil v tom, co bych mohla dokázat. Fyzicky jsem na to měla, ale hlava si to nemyslela. Moje fantazie postkatastrofických scénářů byla nezměrná a nikdy mi zcela nedovolila využít veškerý můj potenciál. Vlastně vůbec nemůžu mít Dárkovi za zlé (a ani nemám), když má stejné pocity. Vždy, když to před překážkou zapíchne (a někdy pak z místa skočí), úplně vidím sebe, jak jsem přibrzdila před zábradlím, přeměřila ho a pak tedy z místa zkusila udělat nějaký přelez přes něj, což bylo k pobavení všech. Horši bylo, když se překážka bez patřičného rozběhu a energie nedala překonat. Běžet, nemyslet, zavřít oči, jo to dám! Často jsem si až ve vzduchu uvědomila, že to vlastně asi nedám a pak jsem málem měla infarkt z představy všech možných následků mého činu a to i přesto, že jsem to vlastně zvládla. Jít na to znova? Ani náhodou! Ale vždyt mi to tak pěkně šlo... Možná to hezky vypadalo, možná jsem to zvládla, ale vůbec to neznamená, že to příště zvládnu zas, je to vlastně příliš rizikové. Přesto to zkouším, protože mě to posouvá a s každým malým pokrokem se cítím být silnější a jistější. Koně to zřejmě vnímají podobně. A díky bohu za to. Nakonec je skvělé vědět, že mám koně, který se se mnou na zádech nikde "nezrakví". Mohu mu plně důvěřovat, že dá pozor na sebe, ale i na mě.

Jaký pán, takový kůň. Jsem tedy ráda, že jsem trochu hucul a ještě víc za to, že mám tak skvělého koníka. Nemá to se mnou lehké, ale je trpělivý

Proč skáču s huculem?

Možná si říkáte proč se snažím naučit hucula skákat. Proč si nevzít jednoduššího koně, co prostě dobře a rád skáče... Jo, taky si to někdy říkám... ale néé, myslím, že to by mě nebavilo. Nejde mi o to mít best of koně, který je k tomu určený. Baví mě brát si výzvy, dělat věci, které jiní nedělají. Hledat své i koňské hranice možností a rozšiřovat tím i svoje obzory. Kdybych měla koně, který je jednoduchý, nic by mě nenaučil. Zato takhle prozkoumám možnosti ze všech světových stran od běžných rad a postupů až po alternativní metody jak naučit koně např. skákat, ale je tomu tak u všeho, co ho učím. Zkrátka mě stále méně co zaskočí. Nechci obrážet závody a vyhrávat v parkurech, nechci se rovnat koním na to určeným, nechci ani svého koně za každou cenu lámat. Chci najít cestu, kterou bych nikdy neobjevila, pokud bych nevystoupila ze své konfortní zony (zrovna tak i kůn), a šla po těch už předem vyšlapaných. Parkurový kun z něj nebude, ale bude umět skákat a to opravdu nejlépe jak dovede. Nebude z něj ani dostihák, ale bude umět závodit, vyhrávat i přijímat porážky. Nebude ani vytrvalec, jenž by se rovnal arabům, ale dokáže si rozložit síly a běžet tak, aby trať bez úhony překonal. Nebude z něj ani perfektní westerňák, stop sliding taky asi neudělá a cuttingu se neučastní, na rychlostní soutěže bude pomalý, ale na místě zvládne zastavit, krávy zahnat do ohrady a místo rychlosti pobaví diváky nějakým svým elegantním vtípkem. Nebude nikdy mít krásné vznosné drezurní chody, aby mohl konkurovat vznešenějším plemenům, ale najde perfektní rovnováhu a sílu o níž ani neví, že má. Nakonec, nebude to nikdy žádný sporťák, ale takového koně já ani nehledám. I když mě vcelku baví závodit, nejdůležitější pro mě je, že se naučíme oba dva, jak dosáhnout toho nejlepšího, co v nás je. Nemusím vyhrát, ale musím vědět, že před jakoukoli výzvu nás dva postavím, půjdeme do toho, společně a opravdu nejlépe jak umíme... Cesta je cíl. A mou cestou je učit se i takové věci, které jiní označují jako nemožné. Ano, přesně proto teď skáču s huculem.

PS: Až si jednou pořídím toho parkurového koně na skákání, pravděpodobně s ním začnu dělat nějakou úplně jinou disciplínu, která mu vůbec nepůjde. To jsem celá já

Sedlání mokrého koně

Asi jste slyšeli, že mokrého koně není dobré sedlat, ale víte proč? Možná že to (ne)děláte, protože vám to kdosi řekl, možná i víte proč, ale pokud ne, třeba vám toto rozjasní obzory. Informací není nikdy dost a třeba to někomu bude dávat smysl, i když je to maličkost.

Mimo důvody jako je zapaření, zvýšená možnost odřenin atd. je prochladnutí koníka a věci s tím spojené, jako bolest a pod. Jde o to, že pokud si sednete (ať už se sedlem či bez) na koně, který je mokrý, porušíte jakousi ochranou vrstvu srsti, která brání proniknutí vody až na kůži. Je to něco podobného jako ve stanu. Dokud se stěn nikdo nedotýká, voda steče po stěně. Jakmile ji ale někdo naruší svým dotykem a vodu zatlačí do látky, tak voda dál už prosakuje. Zrovna tak když zatlačíte vlhkost do srsti, srst přestává izolovat. To je pak nebezpečné, zvláště pokud je dál sychravo a koník nemůže pořádně doschnout. Studí ho záda, asi tak jako nás studí promáčená bunda. Pokud už se rozhodnete jet na mokrém koni, buďte připraveni jezdit tak dlouho, dokud pod sedlem/zadkem zcela nevyschne. Nebo ho vysušit do sucha (např. slámou), přikrýt dekou a počkat než doschne. Rychlejší schnutí zařídíte tak, že mu načechráte chlupy proti směru růstu (což je přirozená reakce chlupů když se kun zpotí). Dbejte zkrátka na to, aby do výběhu šel se suchou podsadou a mohl odolávat bez úhony vlivům počasí. Vy se do sucha převléknete, ale kůň těžko.

Btw pro pobavení mám dvě alternativy, které jsem nezkoušela, ale teoreticky by je mohli koně ocenit...

První je použití fénu pro vysušení zad (to je optimální udělat ještě před nasedláním, nebo když se příliš opotí) Nevýhoda této metody je, že pokud někdo bude mít fén ve stáji a tak sofistikovanou techniku jako je el. zástrčka tak pravděpodobně bude mít i prostor, kde může kůň pohodlně doschnout, nebo se vůbec nenamočit. Druhá alternativní metoda (mnohem méně estetická, za to použitelná v těch nejnehostinnějších podmínkách) je napatlat mokrá místa bahnem, jakožto umělou izolační vrstvou. Upozornění: ZKOUŠEJTE POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ

Sáňky na pevno přivázané ke koni

Vždy, když se začtu do nějakého dejme tomu koňského příspěvku, pod kterým je kupa zlých komentářů a další kopa těch, kteří je obhajují a pak další co obhajují ty zlé a pak ti, kteří obhajují ty, kteří je neobhajují, je mi dost smutno. Dnešní společnost je tak divně nastavená aby "hejtovala" všechno, co je jinak než "má být", jako by to snad mělo situaci zlepšit. Přichází nové a nové metodiky tréninků, stále více pozitivní, stále více sofistikované a uspořádané do různých skupin, se kterými buď souhlasíme, nebo nesouhlasíme. Všichni jásají jak to perfektně funguje. Máme užasně zmotivované, štastné koně (nebo se o to alespoň snažíme), ale vidí někdo tu haldu nešťastných lidí? K čemu to všechno vlastně je? Když se neumíme navzájem podpořit? Když neumíme přijmout věci tak jak jsou? Hledáme hnidopišsky chyby stále víc. Vytváříme si takovou svou vlastní lidskou drezůru a její pravidla - co je dobře a co špatně. Nakonec se pak ještě handrkujeme, protože každý máme své DOBŘE i ŠPATNĚ a aby v tom nebyl zmatek málo, tak se nám to naše DOBŘE a ŠPATNĚ ještě mění! Zkuste, někdy až budete mít rozepsaný nasraný komentář, protože se vám něco nelíbí, zastavit, smazat ho a nechat lidi ať si řeší své problémy jak nejlépe umí, ne tak, jak chcete vy. Když někdo žádá o radu, raďte, když se někdo chce pochlubit oceňte jej pokud se vám to líbí, pakliže ne, nekomentujte to. Uděláte službu světu, ale hlavně sami sobě. Zkuste aplikovat pozitivní motivaci i na lidi, méně útočte, více chvalte, nacházejte na věcech to dobré a jděte příkladem. Je to težší, já vím, ale jak můžeme udělat lepší svět koním, když ho neumíme udělat ani sami sobě?

Proč jsem použila takový název, když o sáňkách nemluvím? Přijde mi to jako aktuální téma na nejrůznějších forech, takový momentální střed zájmu. To mě přivedlo k myšlence... Tak schválně. Představte si věc, která vás vytáčí, rozčiluje, kdykoliv ji vidíte, každý má svou vlastní. A teď si představte, že vás vůbec nerozčiluje, že ji přijímáte tak jak je bez ohledu na to, jaká je to představa. Těžké že? Jenže problém je v tom, že pokud vás to vytáčí, je to prostě váš problém a žádný negativní komentář nezlepší ani věc samotnou, ani vám den. Kdyby všichni lidi věnovali víc času sami sobě, než hledáním chyb na ostatních (kteří se o to samozřejmě neprosili), hned by začala ta naše práce s koňmi mít úplně jiné rozměry.

PS: místo negativních komentářů si běžte zaběhat, nebo projít se svými miláčky

O nepodmíněné svobodě

Vzdy mi rikali, ze kdyz udelam neco spatne, mam se tvarit ze je to schvalne.

Dnes jsem chtela jit vyvencit celou smecku, jenze se to trochu vymklo. Nez jsem stihla vyndat voditka haskouni vzali roha. Tak jsem tedy upustila od puvodni verze prochazky na ruce. Sedla jsem na Dara, kolemjdoucich se zeptala kudy bezely ty dve cerny koule a bez znamky rozruseni je dohnala. Plynule jsem se k nim priradila a nechala se vencit od mych milych pejsku. Na oko vse samozrejme pod kontrolou. Usoudili, ze je super, ze jdu s nima a nakonec jsme si udelali docela peknou projizdku, probehli se po poli a stastne se vratili zase domu. Dokonce vsichni.

Opravdu je to zvlastni pocit, kdyz davate duveru a svobodu. Kdyz nekdo neskace jak piskate, neni vse dle vasich predstav a vy s tim nemuzete nebo nechcete nic udelat. Zvlastni, nekdy nepohodlne (obcas jsme radi ze o sve mile vzteky nezlomime lopatu, ze), ale kdyz tohle vse prohledneme a prijmeme tak, jak to je, dovolime ostatnim vyjadrit svuj nazor, respektujeme ho, tak nakonec zjistime, jak o moc krasnejsi je, kdyz takove svobodne duse sami prijdou a celym svym bytim rikaji: Mam te moc rad! Jsem stastny a jsem stastny s tebou, protoze muzu byt tim, kym jsem...

Báseň o naději

Jeho oči, plamen v nich, ta krása planoucí hřívy. Vidím v nich hřích, kolik ten kůň nese tíhy.

Jeho duše, tělo, dusot kopyt bolavých. Prstem po jeho srsti jelo, to dítě vzpomínek toulavých.

Už dávno není tím kým byl, v prstech božích jeho život se smotává. Z jeho nozder šel dým a přesto se kůň zvedl a šel dál.

Huculský kůň

Často slýchám tvrzení, že "Hucul" je obrovsky složitý a náročný na pochopení, práci, porozumění. Je chytrý a s velkou originální osobností. Je faktem, že to co naučím jiného koně za týden, hucula učím měsíc. A to ne proto, že by to neuměl. Jen prostě dokáže vymyslet sto a jeden způsob jak to neudělat, tak jak bychom my chtěli. Vlastně celé soužití s ním je o neustálém vymýšlení aktivity, v ideálním případě by měl mít stále pocit, že vše co děláte je jeho nápad. A pak záleží na tom, zda jste byli kreativnější vy nebo váš kůň.

Zkrátka s huculem se nikdy nikdo nudit nebude a to, co vám běžně fungovalo, taky můžete zapomenout. A násilí? Násilím nezmůžete už vůbec nic. Docílíte jedině psycho koně, u nějž si budou všichni losovat kdo pro něj zajde do výběhu.

A přesto všechno se najde tolik bláznů, kteří si jednoho takového nepochopeného koníka pořídí pro své děti, či jako koně pro začátečníka. Nechápu jak se tohle mohlo stát, ale přeji hodně štěstí všem takovým odvážlivcům.

Ovládání energie

Znáte to taky? Na jízdárně líný jako veš, zdá se bez energie a neochotný, venku sotva udržitelný, energií přetéká... Jak to změnit? Nasadit ostruhy a víc přidat bič? Do tlamy vrazit ostřejší uždění a svázat tlamu řemínky? Nééé.. Zkuste to jinak.. Prosím. Nesnažte se spoutat a ovládnout energii a nasilím vymlátit tu, která tam není. Naučte se ji zpracovat a nasměrovat správným směrem! Učte to i svého koně a nechte koně aby to naučil vás.

Myšlenky a citáty:

Od Maphia:

Cizí pod které bych se podepsala: