Maphia Horse

Symbol MH

Často používáme jako symbol paví pírko, Dárek ho má na závodech v hřívě, já nosívám paví náušnice. K tomu všemu se váže jedna moje povídka. Také ji chcete znát? Tady je:

Povídka o koni s pavími pery

Kdysi žil velmi bohatý pán na svém rozlehlém panství. Měl všechno co si jen mohl přát. Každý den procházel své překrásné zahrady a strašně moc chtěl, aby je zdobilo něco krásného a vzácného něco, co nikdo jiný nemá.

Jednoho dne se jeho přání jako zázrakem splnilo a do jeho zahrady se sneslo nádherné zvíře. Bylo tak majestátní a vznešené. Vypadalo jako černý okřídlený kůň, srst se mu ve slunci leskla až oči oslňovala, hřbet plynule přecházel v ocas z pavích per. Paví hříva obtékala vznešený krk, jenž nesl ušlechtilou hlavou, kterou zdobila malá korunka. Všude po těle měl zvláštní modré ornamenty, které ho dělaly doslova kouzelným. Paví kůň se chvíli procházel po zahradě a pak se začal pást.

Velmožný pán nikdy neviděl nic tak krásného, tak vzácného. Usmyslel si, že by jeho zahrady mohly být ještě krásnější, kdyby je zdobil tento paví kůň. Všichni by mu určitě záviděli!

Šel tedy za tím ušlechtilým zvířetem a zeptal se:

„Vítej v mých zahradách, příteli, nechtěl bys zde zůstat a spásat mou trávu, nejlepší ze všech trav?“

Zvíře odpovědělo.

„Máš krásné zahrady a hodně chutné trávy, rád zde zůstanu, pokud ti to učiní radost.“

Velmožný pán byl nadšený a celý den pozoroval, jak se krásné zvíře prochází po jeho panství. V noci však klidně nespal. Co když mu to krásné zvíře uletí? Dostal strach a ve spánku mu ostříhal peří na křídlech, aby nemohlo uletět. Jeho krásná ocasní pera mu přeci na okrasu stačí.

Ráno se zvíře ptalo: „Co se stalo s mými křídly?“

Pán zalhal: „To je hrozné! Musíme najít toho viníka, který tohle udělal. Udělám vše pro to abys byl více v bezpečí!“

„Dobrá tedy.“ Zvíře mu důvěřovalo a dál se klidně páslo. K večeru, když slunce zapadalo, roztáhlo křídla a chtělo vzlétnout a pohlédnout na tu krásu z výšin, ale nebylo to možné. Posmutnělo, ale důvěřovalo muži, jehož je hostem.

Druhou noc muž opět nemohl usnout. Co když někdo otevře omylem bránu a ono mu uteče?

V noci tedy přivázal zvíře na řetěz, aby navždy zůstalo v jeho zahradách.

Ráno se zvíře tázalo: „Proč jsem uvázáno na řetězu?“

Pán opět zalhal: „No to je hrozné! Najdu klíč a osvobodím tě.“

„Dobrá tedy.“ Věřilo mu zvíře, zvyklé býti upřímné.

Celý den odpočívalo. K večeru se zvedlo a chtělo se maličko proběhnout, řetěz jej však zastavil. Co se dá dělat, pán mu snad brzy pomůže.

Když to muž viděl, byl celý jak na trní. Každým dnem se více a více bál, že pavího koně ztratí. Co když přetrhne řetěz a uteče? Kdo pak bude zdobit jeho zahrady?

Druhý den brzy ráno přišel za pavím koněm a povídá:

„Jdu tě osvobodit můj drahý příteli, ale mám o tebe strach. Možná by bylo bezpečné, kdyby ses na chvíli schoval dovnitř do mého panství.“

„Dobrá tedy.“ Odpovědělo zvíře a s důvěrou jej následovalo až do zlatem zdobené stáje. Byla vystlána tou nejlepší slámou a bylo zde dostatek jídla i pití. Zvíře zde zavřel.

Přes den se zvíře začalo nudit a prosilo muže, aby ho pustil, aby se mohlo proběhnout. Aby mohlo zase vzlétnout k výšinám. Jak má zdobit panství když je zavřené?

Muž ho však nepustil a ještě více se utvrdil v tom že mu chce utéct a to nechtěl dopustit. Nechal stáje hlídat strážemi dnem i nocí.

Uběhlo pár dní, když ho přišli vzbudit stráže s tím, že jeho pavímu koni se něco děje.

Rychle vstal a běžel za ním. Nad tím pohledem se sám zděsil. Skleslé zvíře stálo na roztřesených bolavých nohách. Po krásných ocasních perech zůstaly jen cáry žíní, jeho lesklá srst se změnila v sinavou černou. Když se otočil k Pánovi, všiml si, jak špatně se mu dýchá a z očí mu tekly slzy.

„Copak se stalo příteli?“ šeptl tiše Velmožný pán.

„Přišel jsem jako přítel abych ti zdobil zahradu a odcházím jako otrok kvůli tvé chamtivosti. Sám jsi zničil to, co sis nejvíc přál a ono to teď zničí tebe.“ Promluvil paví kůň, pak si klekl, s těžkým vzdychnutím se položil a pokračoval:

„Dal jsem ti svou sílu, krásu i důvěru a tys mi to vše vzal spolu se svobodou a zdravím. To vše kvůli strachu, jež tebe ochromil a mne zabíjí. Sbohem ty, kdo tvrdíš, že přesto všechno jsi mým přítelem.“

Dořekl, položil si hlavu a naposledy vydechl.

Jediné co po krásném zvířeti zbylo bylo paví pírko. Nechal jej vystavit ve svém paláci jako vzpomínku. Od té doby se Pánovi nic nedařilo, smůla se mu lepila na paty, přišel o všechno své bohatství a velmi brzy na to také zemřel, sám a v chudobě.

Příběh se roznesl a lidi od té doby věří, že paví peří přináší smůlu těm, kteří je vlastní. Pro lidi se tak stalo paví peří symbolem strachu a neštěstí.

Všichni koně od těch dob hledají ztracenou důvěru v lidi, někteří více, jiné méně, ale přesto všechno jsou ochotni to s lidmi znovu zkusit.

Těm chamtivým, majetnickým a strachem ovládaným lidem, kteří se odmítají změnit, přinese opravdu mnoho smůly, ale pro všechny svobodné a laskavé duše bez potřeby vlastnit, představuje paví pírko svobodu, sílu, krásu i důvěru a vede ke spravedlnosti a nalezení rovnováhy ve svém srdci.

Někdy se může stát, že třeba zahlédneme odlesk v srsti nebo paví pírko splývající v ocase či vlající v hřívě dnešních koní. Snad proto aby připomnělo, že vztah se buduje na důvěře, pochopení a lásce, bezpodmínečné, svobodné a takové, kterou nám nikdo nemůže vzít dokud to my sami nedovolíme.